Karel Srba, Sabina Slonková a novinářská etika

Senát soudu první instance má za prověřené tvrzení obžaloby, že Karel Srba skutečně chystal vraždu novinářky Slonkové. A celkem pochopitelně si vysvětluje i jeho motivaci: Srba se - podle vysvětlení předsedy senátu Slavomíra Cirhana - cítil ohrožen články, které o něm psala Sabina Slonková a rozhodl se proto ji odstranit. Podle soudu byl v tom veden strachem o svůj mnohamilionový majetek, ke kterému mohl navíc zjevně přijít jen díky úplatkům na ministerstvu. Slonková totiž už tehdy psala o jeho neobvykle vysokém osobním jmění, kterého nezkorumpovaní státní úředníci prostě nemohou nabýt pouze ze svého platu a zároveň odhalila i různé machinace na ministerstvu při zadávání státních zakázek, s nimiž měl Srba jako generální sekretář co činit.

Je-li tomu opravdu tak, jak celý případ zhodnotil soud v Českých Budějovicích - a nutno dodat, že konečné slovo bude mít teprve odvolací soud v Praze - máme před sebou skandální událost, o níž se skoro nechce věřit, že by se u nás mohla stát. Takový případ bychom snad mohli čekat v zemích třetího světa, někde v Latinské Americe anebo v jihovýchodní Asii, prostě v diktátorských režimech, kde neplatí svoboda slova a kde nefunguje právní stát. Ale v demokratických zemích, kde svobodný tisk, a sdělovací prostředky vůbec, mají i důležitou kontrolní funkci a kde existuje něco jako "vláda zákona", je to případ naprosto vyjímečný.

Zvykli jsme si v průběhu 90. let, když se i u nás dostal do popředí problém organizovaného zločinu a závažné hospodářské kriminality, například v kauzách s tzv. lehkými topnými oleji, že se zde vyskytují i nájemní vrazi a lidé, kteří je zaplatí. Nestalo se však dosud - alespoň podle mých znalostí - že by si někdo objednal vraždu novináře, jenž odhalil nějaké nepříjemné skutečnosti. Jistě, novináři mají často potíže, zejména s politiky a určité napětí mezi nimi je asi normální. Bývá tomu tak všude. Ale u nás je to napětí možná ostřejší než jinde a novináři si ještě nestačili vybojovat svůj prostor.

Vzpomeňme na známou nevraživost minulého předsedy vlády vůči novinářům a na pravidelné hrubé urážky, kterých se jim od něj dostávalo. Byly a jsou zde i pokusy novinářskou svobodu omezit, naštěstí většinou neúspěšné, existují zákulisní tlaky na vydavatele a propojené ekonomické zájmy, které se snaží investigativní žurnalistiku okleštit. Vláda Miloše Zemana se svého času rozhodla podat sérii žalob na týdeník Respekt s výslovným cílem jej zničit. A teprve po kritice tohoto kroku, která přišla dokonce i ze zahraničí, si to zas rozmyslela. To všechno jsou příklady ohrožení svobody slova.

Je asi normální, že ti, kdo nemají zájem na zveřejnění určitých věcí, se pokoušejí znesnadnit práci novinářům. O to větší odpovědnost ale máme my, kdo přistupujeme před mikrofon anebo píšeme do novin. A je třeba sebekriticky přiznat, že ne všechno, co se píše v novinách, bývá pravda. Někdy jsou to informace zkreslené, jednostranné a zavádějící, v tzv. bulvárních médiích často úplné výmysly. Seriózní novinář ale nepíše pod vlivem osobní zášti, vědomě nelže, naopak, snaží se být co možná objektivní a nestranný. Cítí však povinnost zveřejnit fakta.

Novinářská etika se vyvíjí dlouhodobě, stejně jako morálka společnosti. A je v zájmu nás všech, aby zde seriozní žurnalistika získala dostatečný prostor. Sabina Slonková upozornila na nezdravé poměry na ministerstvu zahraničí a její popis později potvrdilo i policejní vyšetřování. Zde vidíme naprosto konkrétně, jaký to mělo smysl. A kdyby to neudělala, nejspíš by tam korupce bujela dál.

Výsledek soudního procesu s Karlem Srbou bude mít tak možná velký význam, na nějž poukázal státní žalobce Barnabáš Liška při vynesení rozsudku, když řekl: že "je to signál pro ostatní osoby, které si možná v tomto státě myslí, že si zde mohou dělat, co chtějí".

Soud možná nakonec ve svých důsledcích přispěje nejen k ozdravění poměrů na ministerstvu zahraničí, ale i k emancipaci často dosud opovrhované a nedoceněné české investigativní žurnalistiky.