Karel Hvížďala: Vladimír Renčín, skutečný národní umělec
„Renčínovi tuláci a rybáři jsou moderní Sokratové, lidoví mudrci, filozofové obyčejného života.“ Tato slova o něm napsal Josef Kroutvor. Bohumil Hrabal zase řekl: „Kreslené grotesky Vladimíra Renčína jsou dobrodružstvím zkratu slov a kresby. Tyto dva žánry si navzájem hází míče do hry a protože Renčín miluje poezii, s chutí cituji Charlese Baudelaire: Groteska je absolutní humor.“
A Ivan Hanousek, teoretik kresleného humoru a vydavatel Gagu o něm zase hovoří jako o skutečném národním umělci. A dokládá to vzpomínkou na jeho návrat po zákazu publikování z doby normalizace na počátku 80. let.
Když měl konečně v roce 1982 výstavu v Praze na Staroměstské radnici, stála před radnicí dlouhatánská fronta, jakou si už dnes nikdo nedovede ani představit. A podobně to bylo o něco později, když měl autogramiádu naproti Slovanskému domu Na Příkopech v bývalém knihkupectví pana Drábka, lidé stáli ve čtyřstupech.
Dnes, 4. října, je to právě pět let, co nás opustil: bylo mu 75 let. Znali jsme se od půlky 60. let z Mladého světa, kde jsem pracoval a kde on a jeho souputník Vladimír Jiránek často publikovali. Do tehdy nejpopulárnějšího časopisu, který měl náklad 300 tisíc a byl hned vyprodán, je přivedl šéf rubriky kresleného humoru Miroslav Haďák-Liďák.
Ztráta vesmírná
Vladimír Renčín nepatřil mezi rozjařené a bujaré baviče, kteří když vstoupili do redakce, přitahovali pozornost. Byl spíš mlčenlivým a vtipným glosátorem, jak dokazuje i jeho kresba, kterou mi ilustroval frontispis ke knize Restaurování slov. Na ní hodují na louce Don Quijote se svým sluhou, který svému pánovi říká: „Připomínáte mi, milostpane potulný rytíři, vztah Karla Hvížďaly k médiím.“
Renčín vyrostl v Pečkách u Poděbrad, od roku 1947 žil většinu života v Hradci Králové. Poslední léta strávil ve Štenkově u Třebechovic pod Orebem. Vystudoval ekonomii na střední škole a po jejím absolvování pracoval krátce jako redaktor v časopise Železnobrodské sklo a v Novinách Jablonecka a později chomutovském Nástupu a nakonec jako výtvarník n. p. Pramen.
Od roku 1965 se už věnoval celý život jenom své tvorbě. Jeho kresby nalezneme kromě časopisů včetně Dikobrazu i v Lidových novinách, MF Dnes, kde publikoval na počátku 90. let týdně populární triptych Vtip pro moji ženu Lenu i v Právu. V zahraničí spolupracoval s tituly Die Zeit, GEO, New Scientis a Times. V hlavě mi naskakuje titul jeho knihy Husité, husáci a my a text u kresby, která roznítila Václava Klause: Češi, nekraďte nám tady pera.
O něco méně se o něm ví, že poté, co si zakoupil chalupu v Orlických horách, ve Slatině nad Zdobenicí, byl i rybářem. Lákali ho pstruzi v místní Říčce. Často prošel s prutem celé její kouzelné údolí od Vamberka k Plačtivé skále, kde se vlévá do Zdobnice, která – dle jeho slov: „Bezesporu je jedna z nejhezčích českých říček a pstruzi v ní byli a jsou menší, ale bojovní. Jenom přikalená a stoupající voda dokáže z úkrytů vylákat i velké pstruhy.“
Jeho vzorem byl nedávno zemřelý francouzský kreslíř Jean-Jacques Sempé. Když Vladimír Renčín zemřel, jeho přítel Václav Souček prohlásil: „Jeho ztráta není nesmírná, jeho ztráta je vesmírná.“
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
