Karel Hvížďala: Úplatek či legitimní politický obchod, bez kterého nemůže politika existovat

Z toho vyplývá i názor většiny těch, kteří tvrdí, zjednodušeně řečeno, že lze říci: poslanec skládá v souladu s ústavou slib, že svůj mandát bude vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. V případě složení mandátu za slíbené posty se poslanci nechali uplatit bez ohledu na svědomí. Problém také je, že úplata nešla z peněz či majetku jejich politické strany, ale z peněz daňových poplatníků. Nebo, jak mi řekl Jacques Rupnik, francouzský politolog, ze svého mandátu učinili obchodovatelnou komoditu, což je v právním státě zcela nepřípustné. Proto je i absurdní výrok ministra Kalouska, že konstrukce státního zástupce připomíná třídní nenávist.

Bývalá politička a advokátka Hana Marvanová mi k tomu napsala: "Zmínění politici, jak jsem řekla Týdnu, už nejsou schopni záležitost posuzovat racionálně. Tady to asi zašlo až moc daleko a překročili hranici trestního práva. Pokud to dojde v konkrétním případě až tam, že jde o protislužbu, je to trestné. Pokud by bylo zdokumentováno, že se ti poslanci rozhodli umožnit schválení zákonů, které schválit nechtěli, a v důsledku toho jim byl nabídnut určitý profit, pokud by tam byla příčinná souvislost, tak to úplatek je." Dodejme, že v tomto případě nešlo jen o zákon, protože zmíněné hlasování bylo spojeno s důvěrou vlády. Jinými slovy, tito poslanci byli odměněni především za to, že podrželi vládu a nemuselo dojít k předčasným volbám.

Právní filozof z univerzity v Cardiffu Jiří Přibáň mi řekl: "V obecné rovině platí, že mezi obchodem, politikou i zákonem musí existovat rozdíl i přesto, že všechny tři činnosti mají mnoho společného včetně šedých zón." Vlastně říká: Politika není jen obchod a stejně tak zákon nesmí fungovat jen na politickou objednávku nebo být předmětem nějakého výhodného obchodu. Ani poslanecký mandát by tedy neměl být předmětem obchodu. A dodal: "Dotyčné jednání by však podle mě bylo trestné jen v přípdě, že by se prokázala příčinná souvislost mezi osobními výhodami, které dotyční získali výměnou za rezignaci na post poslance. Spíš než o interpretace trestního zákoníku: jde o zjištění všech skutečností, které by mohly vést k jednoznačnému závěru, zda došlo k majetkovému prospěchu nebo jinému zvýhodnění dotyčných osob výměnou za to, že rezignovali."

Skeptičtější pávník a bývalý předseda Senátu Petr Pithart se domnívá, že celá kauza nakonec skončí u Ústavního soudu a bude to nejspíš dobře, protože, jak mi řekl, podle nějakého průzkumu až třicet procent pašalíků je rozdáváno podobným způsobem. Kauza poslanců Tluchoře, Fuksy a Šnajdra je o to horší, že nešlo o obchod typu něco za něco, ale v tomto obchodě šlo o vše: o existenci vlády, která s projednáváním zákona spojila otázku důvěry. Doslova mi Petr Pithart řekl: "Oni de facto prodali mandát, ne své svědomí, a co za to dostali, je ve výsledku jedno. Jak to nakonec dopadne uvidíme, ale nejdůležitější je, že se o tom začne přemýšlet a možná se morální laťka začne posouvat směrem nahoru."

Verzi výkladu, že se politici pohybovali na hranici zákona a že jde spíše o trestní čin a že o tom věděli, dokládají, alespoň z mého pohledu laika, i odposlechy, z kterých vyplývá, že obvinění hovořili kódovaným jazykem a dbali na to, aby posty pro zmíněné poslance nebyly přidělovány rychle za sebou, aby tudíž jejich chování nevzbudilo velkou pozornost. A potvrzuje to i chování pana Tluchoře, který se bál post přijmout, z čehož lze usuzovat, že o nepřípustnosti takové nabídky dobře věděl. I když, připusťme, v tomto případě nešlo ani o velké finanční zvýhodnění politiků, ti to už vzhledem k minulým příjmům nepotřebují, mají vyděláno, ale šlo spíš o to, aby zůstali v politickém provozu a aby si udrželi jistý vliv, s kterým by mohli dál obchodovat. A právě tento vliv představuje tu největší výhodu, která z toho může učinit trestní kauzu. Rovněž však není vyloučné, že rozdíly v jejich měsíčních příjmech jim velcí byznysmeni, kteří měli vliv na podržení vlády, nějakým způsobem doplatili. A řekne-li premiér, že tato právní konstrukce likviduje politiku v Česku, je to vlastně nejpřímější doznání toho, že se tu politika už dávno privatizovala a že je to to, s čím by se mělo rychle skončit.