Karel Hvížďala: O antropologii ve vlastní vesnici

14. září 2013

Vždycky, když potkám souseda, kroutí nade mnou hlavou a říká: „Pane Hvížďalo, já nechápu, jak tu naši politiku můžete komentovat, vždyť je to pořád to samé! To je přece strašná nuda!“

Tuto větu při každém našem setkání tvrdošíjně opakuje a koulí při tom nevěřícně očima. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem si přečetl článek Martina Soukupa Nudná antropologie? On totiž popisuje fenomén nudy antropologů, kteří přijíždějí do cizích kultur a snaží se je zkoumat, tedy hledat zvláštnosti a odlišnosti. Většinu času nemají co dělat a jen čekají na nějakou událost, která je nová, a snaží se ji všemožně zdokumentovat, aby pomocí detailů popsali jinou kulturu. Proto americký antropolog Clifford Geertz hovořil o svých kolezích ironicky jako o obchodnících s úžasem, kteří „pokoutně nabízejí neobvyklé, podomně prodávají zvláštní“.

Po přečtení jsem si uvědomil, že komentátor dělá něco podobného: je antrologem ve vlastní vesnici a musí hlavně sám sobě klást ty nejzákladnější dětské otázky, jako by kladl papuánský Indián Čechům, kdyby tu prováděl antropologický výzkum, aby zjistil, čím se lišíme od zvyklostí jeho kmene.

Kdyby sem přijel v létě roku 2013, asi by se zeptal: Co jsou to volby? To slovo tady slyším dost často.

Já bych mu odpověděl: To je způsob, jak si vybíráme lidi, kteří pak tuto zemi řídí.

On by se nejspíš musel zeptat: A jak víte, že ti lidé, které vyberete, jsou dobří a schopní? Vždyť se všichni v tak velké zemi neznáte?

To je pravda, opáčil bych a dodal: Každý kandidát by nás měl svou prací, minulostí i svým vystupováním o tom přesvědčit.

A není právě v tom ten hlavní problém, řekl by nevěřícně starý Indián. Přece řídit třeba i naši malou vesnici je něco jiného, než být šamanem a přesvědčit vesnici o tom, že přijde třeba brzy déšť nebo že umí léčit zaříkáváním!

A já bych mu musel přitakat. A asi bych se mu snažil vysvětlit, že tady máme takový zvyk, že se to v Evropě takhle ustálilo jako nejpřijatelnější řešení, za které jsme dokonce mnoho desetiletí bojovali.

On by třeba chvíli mlčel, zkoumavě by si mě prohlížel a pak by vesele přiznal: To by mezi Papuánci neprošlo! Šaman nemůže být náčelníkem.

A hledáním toho, co by mezi námi Čechy nemělo procházet, tím se zabývá skoro každý poctivější komentátor, napadlo mě. Problém je, že tohle se dá těžko vysvětlit lidem, jako je můj soused, kteří nad politikou zlomili hůl, protože je nudí. Pro nudu jsou podle lékařů charakteristické pocity omrzelosti, zbytečnosti, nespokojenosti, nezajímavosti, snížená pozornost a depresivní stavy. To je ale nebezpečná diagnóza části společnosti.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.