Karel Hvížďala: Kunderův pozdní sběr

Jeden z protagonistů románu, Ramón, jak uvádí Václav Bělohradský, který žije většinu času v Itálii, by chtěl vidět výstavu Chagallových obrazů, ale nechce být částí nekonečné fronty, která se pomalu sune k pokladně: „pozoroval tváře lidí, paralyzovaných nudou, představoval si sály, kde těla a žvásty by zakryly obrazy…“

V globálním hemžení současnosti si neustále překážíme, jedni se omlouvají (podle Kundery jedni se už takoví rodí) a druzí nám vynadají (také se takoví rodí), když do sebe vrážíme. Nižší a vyšší se míchá, všechny styly se mísí, a to vše tvoří horizont nového 21. století, jehož je podle Kundery odhalený ženský pupík, kterým se dnes ženy chlubí, svrchovaným erotickým znamením.

Kundera v novém románu nakukuje ze svého 20. století do století, které už jeho nemůže být, a připisuje mu tápavě význam jako my všichni. Bude to století, pro které bude příznačné vytrácení se významů, návrat významného do mateřské náruče bezvýznamnosti. Smiřující osvobozující bezvýznamnosti, jejímž symbolem je již zmíněný pupík!

Čtěte také

Když jsem se Václava Bělohradského optal, proč vydal autor nejprve román v Itálii, odpověděl mi: „Věřím, že Kundera si vybral Itálii proto, že Itálie prošla díky svému rozpornému sjednocení a chatrné modernizaci velkou zkušeností bezvýznamnosti. Zachovala si přitom ,dobrou náladu‘, výbornou kuchyni a dobrá vína. Smířila se s ní, možná ji Italové – já k nim v tom patřím – i milují.“

Média sice o románu, „který je zároveň fraškou, satirou, bajkou a pohádkou“ (Le Journal du Dimanche) píší „jako o zamyšlené procházce podél neviditelné hranice, za níž věci ztrácejí smysl“ (web Mediapart.fr), nebo jako „o velkolepém návratu“ (Le Figaro), jenže tatáž či jiná média za pár dní budou s podobným nadšením psát o úplných hloupostech a i velká díla se ztratí v proměnlivé řece sdělení, která spláchne všechny významy stejně jako bezvýznamnosti. A právě o tom je tento nový Kunderův román.

Jedny z posledních vět tohoto díla zní takto: „Bezvýznamnost, příteli, je podstata života. Je s námi všude a vždy. Je přítomna i tam, kde ji nikdo nechce vidět: v hrůzách, v krutých bitvách, v nejhorších katastrofách. Často vyžaduje odvahu rozpoznat ji v dramatických okolnostech a pojmenovat ji. Nestačí ale rozpoznat ji, je třeba ji milovat, je třeba naučit se milovat bezvýznamnost.“