Karel Hvížďala: Falešná hra s EU i s námi

A jsme zase lepší než Západ, řeknou politici: u nás musí podle zákona udržovat auta rozestup od cyklisty jeden a půl metru na silnicích s povolenou rychlostí nad 30 kilometrů – to je prakticky všude. V Evropě se dodržuje tato vzdálenost až na komunikacích s povolenou rychlostí nad 50 kilometrů v hodině, tedy převážně mimo obce a města.

Čtěte také

Kdyby co nejvíc řidičů jezdilo na kole, pochopí, proč chci 1,5metrový odstup, míní cyklista Vakoč

Jenže na úzkých silnicích, které jsou u nás rovněž prakticky ve všech obcích a městech, tuto vzdálenost skoro nikdo nedodržuje, a kdyby tento zákon řidiči dodržovali a čekali až v protisměru nikdo nepojede anebo až tam nebude plná čára, aby mohli rozestup dodržet, doprava by velice často zkolabovala. Chystají se proto výjimky, které právníci využijí k obcházení zákona.

A podobně je tomu tady s kdečím, včetně stále skloňovaného střetu zájmu, a my jako občané to většinou tolerujeme. Evropské normy sice přijímáme, ale činíme to tak, že je nemusíme dodržovat. Jejich existence ztrácí původní smysl.

Ale proč?

Otázka, na kterou se pokusím odpovědět, zní: Proč tomu tak je?

Čtěte také

Stát nejde řídit jako firmu. EET nejvíc drtí ty ještě v jeslích podnikání, myslí si úspěšný podnikatel Hausenblas, který ví, jak chutná moc

Nejspíš proto, že sedmdesátá a osmdesátá léta nás nikdy neopustila, jen se stáhla na čas do ústraní. A zároveň jsme se odnaučili poslouchat, o čem politici mluví. Mysleli jsme si, že to, co říkají, už známe dřív, než otevřou pusu. A byli jsme zvyklí, že stát za nás všechno vyřeší: osobní iniciativa byla nežádoucí. Tu projevovali disidenti, kteří za to byli trestáni.

Situace se po roce 1989 změnila a těch změn je tolik, že řada lidí se dalších novot již bojí. Navíc některé politické strany už nemají program ani ideologii, jejich slova jsou součástí hry, kterou je třeba rozklíčovávat, a na to lidé nemají čas. A EU za nás nic nevyřeší: Evropská unie nás jenom upozorňuje na to, jaké normy, k jejichž plnění jsme se vstupem do EU zavázali, neplníme.

Privatizace státu

Kdybychom našemu premiéru Babišovi naslouchali, když tvrdil, že chce řídit stát jako firmu, měli jsme protestovat, a to vehementně, protože šlo o veřejné přiznání, že si chce stát privatizovat a řídit ho jako svou firmu, které jde v prvé řadě vždy o zisk majitele. Andrej Babiš nelhal, jen jsme ho neposlouchali či nepochopili, nebo dokonce si něco takového nedokázali ani představit.

Chováme se jako magoři na sociálních sítích, kteří žijí v názorových bublinách, které jejich názory stvrzují, aniž je nutí myslet, a tudíž i nepřístojnostem vzdorovat. Uspokojí nás hudrování. S tím ale právě politický marketing počítá. Beznaděje vytváří tvárnou masu, která se postupně smířila s tím, že vždy může být hůř.

Karel Hvížďala|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Pokud většině z nás nebudou vadit zákony, které nemají smysl, nebude mít smysl ani naše existence. Tváříme se, že skutečný svět se nás netýká. Život je pro nás za výlohou, kde se vystavuje zboží, na které nemáme a jsme vděční za falešné náhražky. Ani nepotřebujeme antidepresiva. Zdá se, že s diagnózou jsme spokojeni.

Autor je publicista