Kamila Pešeková: Pod hladinou spí kameň, tvár a testament. Zemřel zpěvák Miro Žbirka
Fanoušci mu říkali familiárně Miro Žbiro. Sám o této přezdívce nejen věděl, ale také o ní rád mluvil. Popový zpěvák Miroslav Žbirka patřil do zlatého fondu slovenské, ale především československé populární hudby. Začínal jako člen slovenské skupiny Modus. Ta se postupně stala jedním z nejvýraznějších hudebních uskupení 70. let a spolu s Jankem Lehotským a Marikou Gombitovou vyhrála hudební soutěž Bratislavská lyra s písní Úsmev.
Když se pak Žbirka vydal na sólovou kariéru, v roce 1982 vyhrál jako první Slovák Zlatého slavíka. Na Slovensku to byla obrovská senzace a nečekané překvapení. Zlé jazyky tvrdily, že dlouhodobého vítěze Karla Gotta, který tehdy skončil na druhém místě, to zaskočilo také.
Hudba Miroslava Žbirky byla jednoduchá, ale ne banální. Pro generace jeho posluchačů, kteří dospívali v časech socializmu a dnes jsou to padesátníci, bylo důležité, že byla lehce zapamatovatelná a melodie se daly zahrát na kytaru.
Dvorním textařem byl Kamil Peteraj, který mu napsal hity jako Biely kvet, V slepých uličkách nebo Balada o poľných vtákoch. Ale také Ján Štrasser, autor skladeb Prvá anebo Zažni. Dávali Žbirkovým skladbám nejen charakteristickou poetiku, ale také hravost.
Stylizace Žbirky do role váhavého romantika se marketingově osvědčila: „Pod hladinou spí kameň, tvár a testament / v nehybnom tieni rias / čas ostal tam stáť očami hviezd sa díva svet / v tej hĺbke je niečo z nás.“
Tato Peterajova slova ze skladby Atlantída jsou charakteristická pro Žbirkovu tvorbu 80. let. Jeho dlouholetým spolupracovníkem byl Laco Lučenič, který mu produkoval všechna alba až do roku 1996. Se zpěvačkou Marikou Gombitovou se stali úspěšnou – nejen muzikálovou – dvojicí.
Ambasador slovenštiny v České republice
Žbirka byl autentický, ve své tvorbě hledal nové podněty. A i když byl obrýleným „nemoderným chalanom“, v časech, kdy už byl hudebním pojmem, neměl problém obklopit se hudebníky, kteří byli o generaci mladší.
Jeho tvorbu zásadně ovlivnila skupina Beatles, bez které by se Žbirka asi vůbec zpěvákem nestal. Rád mluvil o silném zážitku, který před několika lety pro něj znamenalo nahrávání v londýnském hudebním studiu Abbey Road. Byl velkým fanouškem Sherlocka Holmese, ale i Charlieho Chaplina.
Díky své matce, která pocházela z Anglie, získal zvláštní styl humoru, který mu dovoloval nahlížet na realitu z nadhledu. Dlouhá léta žil v Praze a se svojí bratislavskou slovenštinou se stal jakýmsi neoficiálním ambasadorem slovenského jazyka, ale i slovenské populární hudby v České republice. Rozdělení Československa vnímal kriticky, jako ztrátu a ukončení úzkého propojení obou kultur.
V roce 2019 obdržel od slovenského prezidenta Andreje Kisky státní vyznamenání Pribinův kříž první třídy za zásluhy o kulturní rozvoj Slovenské republiky v oblasti populární hudby. O jeho velkém významu pro slovenskou kulturu svědčí i to, že jeho odchod komentoval slovenský premiér Eduard Heger i prezidentka Zuzana Čaputová jako nesmírnou ztrátu.
Miroslav Žbirka zemřel 10. listopadu v Praze na následky silného zápalu plic ve věku 69 let.
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
