Julie Hrstková: Eutanázie není řešením špatné péče
Paní Anička váží 35 kilogramů, svůj den nejraději tráví stáním ve dveřích a dirigováním všech ostatních. Pan Václav je na vozíku a rád na něm přijede k jinému podobnému stroji a ukradne jen. Arnošt s radostí chodí do ženského pokoje nakukovat. Zkrácené příběhy obyvatel domu pro lidi s pokročilou kognitivní poruchou mohou vyznít i jinak.
Třeba tak, že jde o lidi, kteří si nepamatují své blízké – nejen jejich jména, ale často ani jejich existenci. Ti, co nejsou schopní naformulovat větu, a v mnoha případech ani slova.
Čtěte také
Mnozí zapomněli, jak se chodí. Neví, že musí na toaletu. Jejich soběstačnost je nulová. Stejně tak jejich ekonomický přínos společnosti. Všem je přes 80, mnozí míří ke stovce.
Všechny příklady jsou ze soukromého domu, za který jejich příbuzní platí částky daleko převyšující průměrnou mzdu. Často po letech strávených v ještě dražší domácí péči.
Přes to všechno se dá v kontextu dnešní debaty o stáří říct, že mají velké štěstí – byť sídlí v domě bez klik, tak mají někoho, kdo se o ně stará, platí jejich péči a v ideálním případě je má stále rád.
Jednou nohou už kráčejí podzemím
Když se na ně podívá ale někdo, kdo nemá zkušenost s podobnými lidmi, zhrozí se. Přijdou mu naprosto odlidštění, skoro mimozemšťané. Tedy jako někdo, na koho se nevztahují zákony a kdo vlastně nemá právo na život, na peníze ze zdravotního a sociálního systému.
Čtěte také
Jako někdo, za koho by přece „normální člověk“ musel zcela jasně rozhodnout, že je stejně na pokraji smrti, naprosto nepotřebný, tak proč jim k ní nepomoci, když už stejně jednou nohou kráčejí podzemím.
Jakkoliv to zní hrozně, lidé s pokročilou psychickou poruchou by byli první, kdo by doplatil na zákon povolující eutanázii. Tedy tzv. dobrou smrt, která má v průzkumech veřejného mínění stabilně a dlouhodobě vysokou podporu a kterou většina lékařů naprosto jednoznačně odmítá.
Většina stejně umírá v nemocnicích
Debaty kolem eutanázie se vlastně shodují na jedné věci: Nikdo nechce umírat v odosobněném prostředí nemocnice, kde před tím stráví týdny či měsíce v nedůstojných podmínkách.
Čtěte také
Reálně nic takového dělat nemusí. Existují tzv. domácí hospice, jejichž klienty v terminálním stadiu vytipovávají na základě zkušeností zdravotníci.
Jednou z podmínek často bohužel nesplnitelných, je ochota příbuzných postarat se o svého nevyléčitelně nemocného. Důstojné prostředí s možností přítomnosti svých blízkých nabízejí i klasické hospice. Míst ale stále není dostatek, navíc ne každý o této možnosti ví a splňuje pro zařazení podmínky.
I proto stále většina lidí umírá v nemocnicích či léčebnách dlouhodobě nemocných, často osamělí. Tedy v prostředí, kterého se většina z nás obává a kterému se chce vyhnout. Třeba i za cenu vlastního zabití.
Čtěte také
Na to všechno bychom měli pamatovat při schvalování zákonů, které umožní rozhodovat někomu jinému o našem přežití.
Víkendový sněm hnutí Starostové a nezávislí (STAN) se po dlouhých debatách usnesl, že připraví novelu zákona o zdraví, která zavede pojem důstojná smrt, plánovaný odchod ze života či možnost medicínského ukončení života člověka na jeho vlastní žádost.
Praxe v různých zemích potvrdila, že v tam, které odsouhlasili možnost tzv. dobrovolného odchodu, počet případů prudce roste. Alarmující je Kanada, kde křivka úmrtí připomíná výstup na Everest.
Můžu pochopit, že ti, kteří legalizaci eutanázie navrhují, mají za sebou devastující zážitek s nedostatkem paliativní péče, nešetrným lékařem a setrvalou bolestí blízkého. To jsou ovšem věci, které se dají a každopádně musejí řešit – ale jinak než zabitím svého blízkého.
Autorka je komentátorka Hospodářských novin
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
