Kam zmizel ten lev?

Všem partnerům ministryně Clintonová nabídla nový začátek. Sýrii - účast na blízkovýchodním mírovém procesu výměnou za zdrženlivost. Turecku - obnovení spolupráce výměnou za pomoc při odchodu amerických vojsk z Iráku. Rusku - jaderné odzbrojení a zapojení do společné protiraketové obrany výměnou neznámo za co. Číně - zvláštní partnerské vztahy výměnou za nákup dluhopisů.

Ne, že by si Amerika nebyla vědoma přetrvávajících problémů těchto zemí a jejich nechuti tyto problémy řešit. Sýrie nehodlá přiznat svou účast na vraždách libanonských politiků, Turecko nemá v úmyslu zlepšovat postavení kurdské menšiny a zastavit odbourávání světského státu, Čína ani náhodou neustoupí z politiky počínštění Tibetu. Rusko nejenže se nechystá opustit obsazená gruzínská území, nýbrž naopak, dojednává se separatisty zřízení vojenských základen.

Hillary Clintonová zopakovala s velkým důrazem, že tyto nemilé podružnosti nezakládají důvod, proč s nedemokratickými režimy nespolupracovat. Ba naopak, čím méně jsou demokratické, tím věcnější může být spolupráce. Extraktem této nové paradoxní vstřícnosti se stal americký vzkaz na adresu Ukrajiny a Gruzie: musí prý vědět, že dveře NATO zůstávají pro ně otevřeny dokořán, ovšem ne aby je napadlo do nich vstupovat.

My, kteří nemáme osobní podíl na provozu autoritářské moci, více než pro bohatství nebo sílu jsme si cenili Ameriky pro její připravenost prosazovat hodnoty. Zhusta nedůsledně, polovičatě, ale přece jen. Země, která ztrácí schopnost rozlišovat mezi dobrým a zlým, mezi zlým a ještě horším, je odsouzena k tomu stát se dříve nebo později terčem posměchu a pohrdání.

Svět, který vzejde z politiky založené na vstřícném nerozlišování, tak jako tak nebude pouťovým obrázkem, na němž se lev tulí k beránkovi. Lev možná zmizí, ale hladových vlků s chutí na beránka zůstane dost a dost.