Kam se vyhrotí spor kvůli britským mariňákům

Raketové arzenály jsou dnes podstatně nižší a už nejsme svědky globálního soupeření Spojených států a Sovětského svazu, ze kterého se stala sice stále ještě jaderná, ale už jen regionální mocnost.

Přesto ale sílí dojem, že svět je mnohem nestabilnější a náchylnější ke konfliktům než za časů, kdy se čekalo, že první vlny případné války se povalí přes berlínskou zeď. Proto je také tolik napětí kolem osudu patnácti britských vojenských námořníků zajatých v ústí Šatt al-Arabu na nejasné irácko-íránské hranici. Příčinou je kontext, do kterého patří plány Teheránu pokračovat v jaderném programu, který může skončit výrobou zbraně hromadného ničení, což se nelíbí nejen Západu, ale i Rusku a Číně.

Vzájemné dohady se dosud odehrávaly v OSN, ale druhá řada sankcí Rady bezpečnosti přiměla Írán zdvihnout sázky. Rukojmím se stalo právě patnáct britských mariňáků patrolujících ve vodách, kde se hranici dvou sousedních států dosud nepodařilo spolehlivě vytyčit. Za normálních okolností by se spor v případě pochybností řešil bez velkých okolků, ale pro Teherán se stal nástrojem, jak se pokusit dostat do úzkých nejbližšího spojence Washingtonu, ve kterém vidí svého hlavního soupeře.

Vysoce postavená sázka v sobě vždy obsahuje riziko, že ji protivník přijme a odpoví s ještě větším důrazem, v tomto případě by krajní možnost představovala britská vojenská akce s americkou podporou. Zatím ale i ti, kteří by s chutí dali radikálům v Íránu lekci, si uvědomují dvě nebezpečí: prvním je možnost, že omezený zásah se může minout cíle, a druhou pravděpodobnost, že reakce v muslimském světě by byla krajně nepříznivá, přestože většinoví sunnité nemají své šíitské bratry ve víře příliš v lásce.

I když to příliš na vojenskou konfrontaci nevypadá, v Teheránu nemohou být s dosavadní bilancí ani zdaleka spokojeni. V první fázi sice zkušená britská diplomacie dala přednost diskrétnímu vyjednávání před vyhrocením, ale když Írán začal předvádět zajatce v televizi, začaly se v Londýně dělit role. Premiér Tony Blair držel a drží pevnou linii ve smyslu "V žádném případě se nenecháme vydírat" a ministryně zahraničí Margaret Beckettová veřejnost uklidňuje slovy "chceme mírové řešení, a to co nejdříve".

Za kroky diktovanými taktikou je cítit jednotný postoj, který se může opřít o spojence z obou břehů Atlantiku. Pokud íránský prezident Ahmadínežád předpokládal, že například Německo bude váhat, musel být zklamán, když ministr zahraničí Frank-Walter Steimeier jménem země předsedající Evropské unii prohlásil: "Stojíme Spojenému království bok po boku."

Proto příliš nepřekvapuje reakce Alího Laridžáního, předsedy nejvyšší íránské bezpečnostní rady, který kritizoval "bezpodmínečnou podporu", kterou unie Britům vyjádřila. Za reakcí bylo pochopení, že pozice Teheránu se v očích Evropanů citelně zhoršila, protože se pro ně svým chováním sahajícím za hranice vydírání stal ještě méně důvěryhodným. Tah, který měl íránskou pozici posílit, ji ve skutečnosti podkopal.

U hráčů, kteří dokáží odhadnout své vyhlídky, by se dalo předpokládat, že pokud jeden tah nevede k cíli, pokusí se o změnu taktiky. Tomu by naznačovala poslední prohlášení, kdy na jedné straně Íránci slíbili, že už nebudou v televizi vysílat záběry zajatých námořníků, a na druhé straně Britové dali najevo, že jsou ochotni diskutovat o způsobech, jak se napříště vyhnout konfliktním situacím na sporné vodní hranici.

Všechen výbušný potenciál ještě ale není vůbec neutralizován. Vedle britské karty by Teherán rád dostal do hry ještě tu americkou. Letos v lednu Spojené státy v Iráku zadržely pět Íránců a v jejich počítači a dalším vybavení jsou prý důkazy o íránské účasti na útocích proti americkým vojákům v Iráku. Všechny možnosti - ty dobré i ty špatné - jsou proto stále otevřené.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .