Kam se poděl Moqtada?

To nás opravňuje k všetečné otázce: kam se vlastně poděl tento bojechtivý vůdce, který sliboval zřídit v Iráku islámský stát?

Ještě poměrně nedávno jeho úderné jednotky ovládaly jižní provincie Iráku stejně samozřejmě, jako šíitské čtvrtě Bagdádu známé jako Sadrovo město. Tato část iráckého hlavního města obývaná přibližně dvěma miliony šíitů se rozkládá na východním břehu řeky Tigris a nese jméno zesnulého otce Moqtady, svého času ctěného bagdádského imáma. V posledních pěti letech Moqtada Sadr se vypracoval na vůdce protiamerického odporu a hlavní překážku vnitroiráckého usmíření. Dokázal zastrašit a umlčet umírněnější šíitské duchovenstvo a infiltrovat své stoupence do nově vznikajících bezpečnostních složek. Byli to jeho holomci v černých kuklách, kdo za pokřiku "Moqtada, Moqtada!" učinili z popravy Saddáma Husajna nedůstojné divadlo. Na kontě Mahdího armády bylo všechno: vraždy, únosy, vyhození sunitských svatyň do povětří, braní rukojmí za účelem výkupného. Ještě v prosincovém čísle časopisu Newsweek za rok 2006 jeho tvář na titulní straně byla opatřena popiskem "Nejnebezpečnější člověk v Iráku."

A najednou tento odbojář jakoby vymizel ze zpráv světových agentur. Loni v létě jednostranně vyhlásil příměří, které nedávno na neurčitou dobu stejně jednostranně prodloužil. V březnu, u příležitosti 5. výročí amerického vpádu, otiskl Moqtada Sadr v deníku Asharq Al Awsat otevřený dopis pochmurně dramatického obsahu, ve kterém přiznává doslova: "Nedokázal jsem osvobodit Irák a transformovat jeho společnost ve společnost islámskou." V prohlášení vysvětluje své selhání tím, že se jeho armáda prakticky rozpadla na soupeřící frakce, vedení chybí jednota a on zůstal se svou vizí prakticky osamocen. Svou izolaci a bezmocnost charakterizuje přiléhavou metaforou: "Jedna ruka netleská."

Příběh vzestupu a pádu Moqtady Sadra je docela příznačný pro komplikovaný vztah mezi bezpečností a politickou mocí v Iráku a naznačuje důvody obratu v celém americkém tažení. K organizovanému odporu ze strany šíitů stmelených kolem postavy Sadra americká vláda byla značně nepřipravena. V 80. a 90. letech irácká společnost zůstávala neproniknutelně izolována od vnějšího světa. Ani zpravodajci, ani diplomaté, kteří opustili Irák v 90. letech, se o významu Moqtady Sadra nezmiňovali. Nic o něm nevěděl před válkou ani západní tisk. Zadal-li kdo jméno Sadr do internetových vyhledávačů, nedostal k tomu žádnou položku. Slavná zpráva Bílého domu s názvem "Budoucnost Iráku" se v žádném ze svých scénářů nezmiňuje o Sadrově existenci nebo jeho politické váze. Ta váha přitom byla tak impozantní, že se mu skoro podařilo vybudovat v Iráku stát ve státě, na způsob Hizballáhu v Libanonu. Na kontrolovaných územích Moqtada Sadr zavedl právo šarii s vysokým počtem hrdelních trestů. Nějaký čas Mahdího armáda udržovala v Bagdádu a jinde vlastní kontrolní stanoviště. Využívala přitom slabosti vládních bezpečnostních sil a omezené přítomnosti Američanů, kteří nemohli být všude. Šíitská komunita v té době byla vystavena častým útokům jak sunitských ozbrojenců, tak al-Kajdy.

Moqtada Sadr a jeho Mahdího armáda vyplnili silové vakuum a pasovali sami sebe do role jediných ochránců šíitských civilistů. Na konci roku 2006 americké velení dospělo k názoru, že Sadrova šíitská domobrana ve své rozvratné činnosti dokonce předčila al-Kajdu a stala se hlavní hrozbou pro iráckou stabilitu. Byla to zřejmě kulminace Sadrova vlivu, po které následoval neodvratný sestup. Protože americká vojska nepolevovala ve svých úsilích a vládní bezpečnostní síly se stávaly akceschopnější než dříve, mnozí šíitští civilisté začali mít plné zuby Sadrova vládnutí. Zatímco jedni byli nespokojeni se středověkým islámským právem, druhé štvala brutalita Sadrových pobočníků a třetí, převážně z řad drobných obchodníků, už odmítali platit výpalné samozvaným ochráncům. Definitivní zlom nastal v roce 2007, kdy americké velení nasadilo dodatečné síly a uplatnilo zcela novou protipovstaleckou taktiku. Al -Kajdá, zaměstnaná bojem s náhle procitnuvší sunitskou domobranou, už nemohla tolik útočit na šíitské oblasti. Za devět měsíců od června 2007 do března 2008 počet obětí etnosektářského násilí v Iráku poklesl o 90%. Úměrně tomu, jak slábly sunitské útoky proti šíitským civilistům, mizela potřeba ochrany ze strany Mahdího armády a mizel i samotný vliv odbojného imáma. Mýlit se je lidské. Již zmíněný článek v časopise Newsweek z prosince 2006 dospívá k závěru: "Čím déle potrvá americká okupace, tím populárnější bude Sadr a jeho družina." Skutečnost je přímo opačná: jak ukázal poslední průzkum televize ABC News, podpora Sadrovým milicím mezi šíitským obyvatelstvem klesla za loňský rok k bodu mrazu. To je důvod, proč se už rok neukázal na veřejnosti.

Pár trumfů v rukávu mu přece jen zůstává. Je to především rodinné jméno, které má stále zvuk mezi šíitskou chudinou v Bagdádu. Jeho hlavní naděje je však spojena s nadcházející prezidentskou volbou ve Spojených státech. Může doufat v to, že bude-li chtít nový vrchní velitel amerických ozbrojených sil odejít z Iráku bez rozmyslu a za každou cenu, jeho zlaté časy se vrátí. Pokud však Američané se něčemu poučili za pět let válčení v Iráku, druhou šanci už nedostane.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .