Kajínek zůstane za mřížemi

Pro Kajínka by to nemusel být nepřekonatelný problém. Už jednou z Mírova unikl. Jeho čin se podobal dobrodružným filmům. Tím upoutal značnou pozornost médií a dosáhl toho, že se o důvody, proč skončil poměrně rychle na doživotí za mřížemi, začala zajímat veřejnost. A nejenom ona. Například v únoru 2001 zamítl Nejvyšší soud žádost ministra spravedlnosti Pavla Rychetského. Na podzim téhož roku Rychetského nástupce Jaroslav Bureš podal v kauze Kajínek stížnost Ústavnímu soudu.

Ten se jí z procesních důvodů vůbec nezajímal. I přes tyto nezdary pokračuje snaha odstranit z Kajínkova případu některé podivné otazníky. Ty pomohla vytvořit práce některých médií. Jejich pátraní pomohlo k tomu, že se na veřejnost dostala celá řada pochybností o tom, zda nájemným vrahem byl skutečně Kajínek a případně, zda byl vrahem jediným. Proto se jeho obhájci snažili i přes neúspěch ministrů spravedlnosti o znovuobnovení procesu. Argumentovali některými novými svědectvími. Ta po letech nepůsobila příliš přesvědčivě.

Přesně takto zhodnotil svědecké výpovědi soudce. S tímto argumentem lze v podstatě souhlasit. Problém je v tom, že se dostatečná pozornost nevěnuje jiným pochybným okolnostem. Připomeňme si co se v roce 1993 nedaleko plzeňské věznice Bory stalo. Tehdy byl v automobilu zastřelen podnikatel Štefan Janda a jeden z jeho osobních strážců. Druhý z nich divokou přestřelku přežil s těžkými zraněními. Mělo jít o vyřizování si účtů mezi podnikateli. Údajně měl podnikatel Janda vydírat podnikatele Vlasáka. Policie na případu pracovala a chystala se Jandu zadržet.

Zásah byl na poslední chvíli odložen a než se uskutečnil, byl už Janda mrtvý. Hlavně na základě svědectví přeživšího osobního strážce byl za dvojnásobnou vraždu a pokus o další odsouzen na doživotí Jiří Kajínek. Právě vystupování klíčového svědka je velmi nevěrohodné. Ve svých výpovědích se často lišil. Navíc v době výslechu byl sám ve vazbě a jak přiznal, hrozil mu vysoký trest. Patrně za příslib spolupráce nakonec přísnému trestu unikl. Další podivuhodnou okolností je, že nikdy nebyla provedena pořádná rekonstrukce činu.

Tedy zda bylo v silách jediného člověka zabít dva lidi a jednoho těžce zranit. Ještě neobvyklejší je, že oba podnikatelé, kteří v kauze figurovali, měli blízké vztahy k některým mužům z plzeňské kriminálky. Dva z nich se dokonce stali členy vyšetřovacího týmu. Mohli mít tudíž zájem na určitém průběhu vyšetřování a na tom, aby za jediného viníka byl označen právě Kajínek.

Tyto nejasnosti poukazují na pochybení policie a také na podivné poměry, které u ní panovaly a možná ještě panují. Pokud policisté z elitních útvarů měli napojení na podnikatelskou sféru, je to přinejmenším znepokojující. Tím spíš, že podle všeho v těchto kruzích docházelo k vydírání. Zkrátka v případě Jiřího Kajínka existují i po letech některé otazníky, které ani nejnovější verdikt Krajského soudu v Plzni neodstranil.

Tím zůstává otevřen prostor k nejrůznějším spekulacím. Nejvíce znepokojující na nich je to, že k jejich vzniku přispěla podivná práce elitních policejních útvarů. A zdá se, že právě tyto represivní složky nemají mimořádný zájem na tom, aby všechny pochybnosti byly uspokojivě vyvráceny, a aby se místo otazníku za kauzou objevila zřetelná a nezpochybnitelná tečka.