Kabinet přežil 100 dnů

Špidlův kabinet toho může být názorným příkladem. Po idylickém nástupu, který v médiích ilustrovaly číše šampaňského zvedané na přípitek po složení slibu u presidenta republiky, přišel záhy první křest ohněm. Byly jím katastrofální záplavy, které zpustošily značnou část republiky a jejichž následky nebyly do dnešních dnů stoprocentně odstraněny. Podle sdělovacích prostředků vláda tento test až na drobné nedostatky zvládla. Ruku v ruce tomu vyletěla popularita kabinetu strmě vzhůru. Podle výsledků průzkumu, který v září uskutečnilo Centrum pro výzkum veřejného mínění, důvěřovalo kabinetu 48 procent obyvatel. Tedy výrazně více než menšinové vládě vedené Milošem Zemanem.

Částečně za to mohly ničivé povodně, částečně vystupování premiéra v médiích. Po arogantním a urážlivými bonmoty nešetřícím Zemanovi se objevil člověk, který novinářům dopředu nenadával a trpělivě, byť občas vyhýbavě, odpovídal na jejich otázky. Zkrátka Vladimíru Špidlovi se podařilo vytvořit na veřejnosti dojem mírumilovného a demokratického premiéra, který vede svůj tým k maximálním pracovním výkonům ve prospěch státu. Tento idylický obrázek podporovaný už zmiňovanými povodněmi, se však málem definitivně rozplynul právě kvůli záplavám.

Vláda je chtěla využít jako záminku k zásadnímu zvýšení především nepřímých daní. Proto přišla do sněmovny s tzv. povodňovým balíčkem. Byl to svým způsobem první vážnější test soudržnosti vládní koalice a také její síly prosazovat ve sněmovně kontroverzní návrhy. Hned první pokus však skončil krachem a vedl k politické krizi, která mohla vyústit v rozpad vládní koalice. Takže vláda se nemusela dožít ani konce svého hájení.

Právě krize odhalila, že úsměvy a idylka jsou jen dobře zvolenou a promyšlenou fasádou, pod kterou se skrývá velké množství rozporů a problémů. Ty byly zakódovány už při jejím vzniku. Křehká většina 101 hlasu se musí potýkat nejenom s opozicí, ale také s vnitřní nestabilitou. A nejde pouze o osobu Hany Marvanové či případně celé Unie svobody-DEU. Byť Marvanová už při jednáních o vzniku nové vlády dala jasně najevo, že bude mít problémy zvednout pro některé její návrhy ruku. V opačném případě by přece nemusela rezignovat na předsedkyni Unie svobody-DEU. Také tato strana sama o sobě stojí před existenčními problémy a nemá ujasněno, jak je řešit? Zda ztrátou pravicové identity a účastí ve středo-levé vládě za každou cenu, nebo naopak odchodem z ní a pokusem o obrodu české pravice ve spolupráci s ozdravěnou ODS bez Václava Klause ve vedení.

Vzhledem k síle unie to však není hlavní problém křehké vlády. Té by mohlo být celkem jedno, zda se opírá o těsnou většinu, nebo by byla menšinová a musela by hledat vždy jednorázovou podporu v řadách opozice. Ostatně způsob sestavování státního rozpočtu dokazuje, že představy ČSSD v koaliční vládě musí být částečně korigovány a musí hledat pro ostatní koaliční partnery přijatelný kompromis.

Takže hlavní rozpor se skrývá uvnitř sociální demokracie. Miloš Zeman sice dobrovolně vyklidil pole a usnadnil Vladimíru Špidlovi cestu do čela ČSSD. Zároveň se Zemanem však v politickém důchodu nezmizely všechny pozůstatky opoziční smlouvy. Někteří její reprezentanti jsou dokonce poslanci ČSSD a také Zemanova pravá ruka Miroslav Šlouf má ve vedení strany stále ještě silný vliv. Takže Vladimír Špidla se ocitá mezi mlýnskými kameny. Na jedné straně je jeho snaha přetrhat všechny možné smluvně opoziční svazky. Na straně druhé pak tlak zevnitř ČSSD, aby spolupráce s ODS určitým způsobem pokračovala.

O vlivu těchto sil svědčí obava Špidlova křídla z prosazení Zemana jako kandidáta sociální demokracie na presidenta. S tím souvisí vypsání referenda, které by mělo určit nejvhodnějšího kandidáta a které je rozšířeno i na nečleny sociální demokracie. Právě mezi nimi by se nemělo najít příliš mnoho příznivců Miloše Zemana. Sám bývalý premiér vzkázal svému nástupci, že vládnout se musí umět. Čímž dal jasně najevo, že nehodlá pouze nečinně přihlížet tomu, jak si nový kabinet pod vedením šéfa sociálních demokratů počíná.

Zkrátka Špidla se nemůže soustředit pouze na vládnutí, ale musí si krýt záda před možným útokem zevnitř sociální demokracie. Jeho roli mu usnadňuje spokojenost lidovců s tím, že se po čtyřleté přestávce opět podílejí na moci. Nahrává mu také velmi slabá pozice Unie svobody-DEU, která je spokojená s tím, že účastí ve vládě získala prostor pro pokus o záchranu vlastní existence. Takže Vladimír Špidla může zatím kočírovat svůj tým z velké části podle představ sociální demokracie. Poněkud paradoxně může její program prosazovat méně než menšinová vláda Miloše Zemana, kterou držela u moci opoziční smlouva.

Projednávání státního rozpočtu názorně dokazuje, že přes snahu ČSSD dobrat se kompromisu o podobě státních financí, může právě tento zákon vládě zlomit vaz. A to pravděpodobněji než Zemanovu kabinetu. V dobách jeho vládnutí sice kolem rozpočtu vypukla většinou dramatická diskuse a musel se třeba podepisovat dodatek opoziční smlouvy. Přesto nebylo pochyb, že by kvůli rozpočtu kabinet skončil. Tentokrát to nelze vyloučit. Žádná strana si sice nepřeje předčasné volby, rozpad vládní koalice by se však některým politikům hodil. Poněkud paradoxně nejenom v řadách opozice, ale i uvnitř vládní koalice, nejsilnější stranu nevyjímaje.