K únorovému výročí

Ty "osmičky" prostě mají cosi společného. Vede mě to k starostlivým úvahám o tom, jak se zapíše do duše národa fakt, že se v průběhu jedné generace (od Mnichova k srpnu uběhlo 30 let) účastní trojího debaklu svých politických dějin. A nejen politických.

To mediální připomenutí února 1948 bylo v jistém smyslu poněkud nevyvážené (jak říkáme). Ponechávalo dosti stranou jednoho činitele tehdejších událostí: širokou veřejnost. Autorům pořadů to nevytýkám. Bylo by to badatelsky i technicky příliš náročné. Ale za přemýšlení to stojí. Zejména u únorového výročí.

Pokud jde o ty druhé "osmičky", tedy o Mnichov a o srpnovou okupaci, nedaly dějiny široké veřejnosti dosti prostoru. Rozhodující síly zapůsobily odjinud, nadto velmi rázně.

V únoru (zvaném kdysi Veliký) to bylo jiné. Bylo to dovršení procesu oklešťování již okleštěné demokracie. Ten byl sice vymyšlen jinde (v Moskvě), ale trval bezmála 3 roky a byl živen tím, co se dělo doma.

Psychologicky tomu rozumím. Ve hře byly závažné okolnosti. Nemám teď na mysli ty poválečné celoevropské, ale jen ty domácí. Národ se nevzpamatoval z úděsu nad horory 2. světové války. Mnichov i nacistická hrůzovláda mu takříkajíc nalomily páteř a odstřihly jeho historickou paměť. Sovětské válečné vítězství umožnilo raketový vzrůst prestiže zdejších komunistů i lehkověrnost, s jakou byla přijímána jejich iniciativa. Vyhnání českých Němců, jímž se ani dnes nechceme zabývat, bylo obecně vnímáno nikoli jako bezpráví, ale jako úlevné zadostiučinění.

Důležitou okolností byla devastace české intelektuální elity, o niž se zasadili už nacisté. Ta, která přežila, byla po válce - až na výjimky - zcela dezorientována. Vzpomeňme, jak naši špičkoví básníci oslavovali příchod Rudé armády. Dobrá, básníkům leccos odpouštíme. Ale i přemýšliví duchové jako např. Ferdinand Peroutka a Václav Černý v první chvíli tleskali tomu, co churavý Beneš nazval "socializující se demokracií".

Rytíři zvláště smutné postavy byli naši nekomunističtí politici. Mnozí se vrátili z exilu. Měli mít nikoli provinční rozhled. Přesto nevěděli, s kým mají tu čest. I v jejich stranách se ozývali ti předvídavější. Třeba Hora a Feierabend u národních socialistů. Nebo Koželuhová a Tigrid u lidovců. Byli umlčeni jejich vlastními šéfy. Zvláště truchlivé bylo poválečné dlouhé vedení naší sociální demokracie. Dělala vše pro to, aby pak v devětačtyřicátém položila hlavu na špalek. - Možná, že nám tehdejší neschopnost partajních sekretariátu připomene současné poměry. Možná právem.

Mluvil jsem však o široké veřejnosti. O ochotě tzv. pracujících mas podpořit masově Gottwaldovy tahy. Jistěže špalírům Lidových milicí netleskali všichni. Jiní - až na výjimku studentů - se ustrašeně krčili doma a čekali, jak to dopadne. Byly tu, jak zmíněno, závažné okolnosti. Je správné, že si je připomínáme jako okolnosti jen a jen polehčující? Máme se smířit s tím, že široká veřejnost je poddajnou a manipulovatelnou masou? Jakou individuální odpovědnost za osud své země má jednotlivý občan, jednotlivý straník, jednotlivý volič? Jsme jeden každý bytostně neodpovědným neviňátkem? - Zdůrazňuji, že to kladu jen jako otázku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .