K nekulatému výročí Josefa Stalina

Však také po 2 roky tito "historičtí velikáni" spolu i oficielně spolupracovali a nebýt Hitlerova utkvěle neodbytného Drang nach Osten, asi by nám dnes bylo o něco hůře, pokud bychom tedy vůbec byli.

V minulém pátečním magazínu Lidových novin vyšly vzpomínky pánů Petra Tuláka a Josefa Houdka na to, jak se jim vedlo v sovětském gulagu. Také jsme se setkali s vyprávěním, jak mnozí vězni posílali z těch nesnesitelných podmínek prosby o pomoc Stalinovi, neboť se naivně domnívali, že kdyby on o tom všem věděl, musel by zakročit. A Stalin zatím každý večer zaškrtával další jména lidí, určených pro gulag či pro ránu do týla. Někdy jen napsal papírek, kopie jednoho z nich byla také v magazínu Lidových novin otištěna, kde v pěti řádcích rozkázal takto likvidovat jen prosté číslo, třeba 6600, za nímž ovšem byly zcela anonymní lidské životy.

Stalinovo jméno se často vyskytuje ve slovním tvaru stalinista, označujícím člověka, který Stalina fanaticky vyznával. Tak například v minulých dnech bylo dlouhými články a relacemi vzpomínáno jednoho českého novináře. Nekrology hlavně zdůrazňovaly jeho disidentskou činnost a jednomyslně dávaly najevo, že tím vším byl vlastně odčiňován jeho počáteční stalinismus. Znal jsem toho muže v závěru jeho života a byl mi sympatický. Také jsem ovšem jednou dostal do ruky jeho referáty o procesech 50. let, včetně soudu s Miladou Horákovou.

Jsou to hrozné materiály vyznívající po 50 letech tím hůře, čím více se nyní jejich autor jevil jako člověk milý a hodný s úctyhodnými zásluhami o naši dnešní svobodu a také s mimořádně vydatným pokáním, které vyslovil v několika knížkách a ve stovkách článků. I když i to je ve srovnání s mnoha jinými stalinisty velmi chvályhodné, přesto nemohu jinak než říci s Viktorem Dykem: "Bůh odpusť mu, nám nelze odpustiti", neboť, ač bych rád, cítím jako svou povinnost neodpustit komukoli, kdo ve jménu největšího vraha dějin Stalina upřímně schvaloval pseudojustiční zabíjení a mučení nejen mužských odpůrců bolševismu, ale i nevinné ženy, krásné svým zjevem i svou duší.

Jsem jen o rok mladší, než onen zesnulý novinář a zpytuji své svědomí, jak jsem sám smýšlel v těch letech našeho mládí. Jistě, v rozlišování politické svobody a nesvobody jsem měl zásadně jasněji a proto jsem se nutně dostal tam, kde byli ti, jenž onen novinář napadal z rozhlasových studií, uzavřených pro lidi jiných názorů. Ale ptám se sám sebe, co jsem si tehdy myslel o Stalinovi? Mám v tomto punktu právo po svých zfanatizovaných vrstevnících hodit kamenem?

Není to tak jednoduché, i já jsem procházel jistým vývojem. Před válkou jsem o Stalinovi nevěděl nic, znal jsem jen jeho fotografii. Dokonce jsem přímo s jeho jménem nespojoval ani dost drastický filmový týdeník z roku 1937, ukazující sovětské generály odsouzené k smrti zastřelením. Kupodivu mnou neotřáslo ani Stalinovo setkání s Ribbentropem při podpisu sovětsko-nacistického paktu v srpnu 1939, ani podíl jeho země na společném přepadení Polska. A když Hitler 22. června 1941 věrolomně přepadl Sovětský svaz, slyšel jsem poprvé Stalinův hlas, který narozdíl od Mussoliniho a Hitlera zněl civilně a nediktátorsky. Tady ho máte:

V té době se k němu přihlásil i kovaný antikomunista Churchill a v Americe mu dobromyslně říkali "strýček Joe". Hladomor na Ukrajině, gulag, NKVD a politické procesy jakoby neexistovaly. Od roku 1944 mi pak Stalin symbolizoval blížící se porážku Německa. Každý večer jsem několikrát ladil na dlouhých vlnách "govorit Moskva", kde legendární Iuri Levitan dramatickým hlasem předčítal "Prikáz věrchovnogo glavno komandujiščego", pozorující vždy nově dobytá města a podepsaný vždy jediným jménem: STALIN.

Po válce mě moje nechuť ke zřetelně nastupující totalitě postavila proti našim komunistům a bezvýhradně jsem podporoval prezidenta Beneše. To, že se jeho portrét vždy objevoval jen vedle obrazu Stalinova, sice poněkud uráželo mé mladické vlastenectví, ale nějak bytostně mi to nevadilo. Roku 1947 jsem si z Anglie přivezl knihu ruského emigranta Viktora Kravčenka, Zvolil jsem svobodu, a hrozné věci, o nichž jsem se tam dočetl, jsem považoval za protisovětskou propagandu.

A když tak při rostoucích projevech kultu Stalinovy osobnosti on sám se ohradil a odmítl všechny ty, jak řekl, oslavné dithyramby na svou osobu, kvitovali jsme to všichni s uznáním. Pak ovšem došlo ke známé moskevské schůzce v červenci 1947, kde Stalin osobně přikázal naší vládní delegaci, aby se zřekla Marshallova plánu. Měl jsem o tom přímé informace od účastníka té schůzky, ministra Drtiny, a teprve od té doby mi bylo stran Stalina jasno. Takže házet kamenem mohu snad jen v tom smyslu, že jsem nikdy nepropadl fanatickému uctívání Stalinovy osobnosti a jeho pozdější nezřízený kult mě naopak po celý život vyléčil z nekritických postojů ke každému politikovi, kolem něhož se začne vytvářet přílišná svatozář. Tam totiž, i když se to zprvu vůbec nezdá, může začínat jeho zaslepení mocí, což dále může vést i ke zrození diktátora. Stalin a Hitler, ale i Castro a Saddám Husajn nám musí být stálým mementem.