K návštěvě německého kancléře

Když to ve čtvrtečním Právu redaktor Václav Plesník připomněl v rozhovoru se sociálně-demokratickým poslancem Spolkového sněmu, Markusem Meckelem, poslanec neobyčejně taktně onen netaktní výrok Miloše Zemana přešel a odložení Schröderovy návštěvy vysvětlil předvolební náladou u nás i v Německu.

To je mimochodem dobrý příklad, jak bychom se všichni, Češi i Němci, měli naučit opatrně našlapovat po velice křehké půdě naší vzájemné minulosti, v čemž byl naopak Miloš Zeman příkladem doslova odstrašujícím. Problém je ovšem v tom, že jeho citovaný výrok velmi mnoho Čechů přijímalo jako stoprocentně pravdivý. A on skutečně pravdivý byl, ale ne stoprocentně. Neboť absolutizovat se to nedalo už ani v 30. letech, kdy značnou část obyvatelstva našeho pohraničí tvořili němečtí protinacističtí sociální demokraté, které by sociální demokrat Zeman neměl opomíjet.

Hlavně však Zeman musel počítat s tím, že jeho výrok na sebe vztáhnou i vnuci tehdejších sudetských Němců, kteří už žádnou pátou kolonou pro nás nejsou. Za takových okolností neměl Miloš Zeman vstupovat do porcelánu, i kdyby měl stokrát svou dílčí pravdu, a i když ještě po 65 letech jsou takové výroky v Čechách stále velmi vděčným volebním artiklem. Kdo se v diplomatické řeči neubrání příliš emotivnímu a zjednodušenému výrazivu, ten musí počítat s konečným neúspěchem, ať si je momentálně premiér a mluví o Němcích, nebo třeba i prezident a mluví o Američanech. Však víte, na co narážím.

Vraťme se však k tomu rozhovoru s německým velvyslancem na Radiožurnálu, bylo to v polední relaci O kom se mluví, což znamenalo, že ve druhé polovině pořadu může zavolat několik posluchačů a vyslovit svůj názor k tomu, co právě slyšeli, aniž se jim už odpovídá. Z těch asi osmi telefonátů nebyl k Němcům smířlivý ani jediný. Nepřevládaly sice hlasy vysloveně nenávistné, ale nedůvěra k Němcům jako k národu z toho všeho jen čišela. Nemá smysl se nad tím pohoršovat, to je prostě u nás politický fakt, který si můžeme ověřit namátkovými rozhovory s lidmi toho typu, kteří mají čas poslouchat vpoledne rádio, tedy lidmi převážně staršími. U mládeže to bývá trochu jiné, ale ani tam není nedůvěra k Němcům žádnou vzácností.

Přitom, jak nedávno překvapivě ukázal jeden průzkum, větší procento Čechů se stále domluví lépe německy než anglicky, i když dokonale tím jazykem hovoří už jen málokdo. Ale s mnoha Němci se dá mluvit i anglicky, tak kdo zná lépe angličtinu, ať jí použije. Jen probůh s těmi Němci mluvme! Pouze tak poznáme, zda-li v nich ještě hárá nějaký imperialismus. A teprve kdybychom něco takového výrazně pozorovali, tak hodně vykřikujme. Za sebe musím říci, že z opravdu četných zkušeností se stovkami Němců, které jsem míval na starosti jako průvodce, jsem se nikdy s nějakou jejich novodobou arogancí nesetkal. I když, a to je třeba přiznat, i oni ještě musí hodně dohánět, aby se vyrovnali třeba Angličanům, jejich smyslu pro humor a v klidném přijímání běžných potíží.

Myslím si, že k této britské mentalitě bychom se měli propracovávat jak my, tak Němci. Sotva mohlo být pro nás větší terno, než když po několik let vedl náš tým v česko-německém diskusním fóru Čech tak nádherně profilovaný do západního džentlmenství, jako byl Pavel Tigrid. Měli bychom ho znovu vzpomenout právě v den oné smířlivé návštěvy německého kancléře v Praze, neboť jen takový laskavý Tigridovský přístup je po všech neblahých zkušenostech s našimi sousedy jedinou a historicky zcela jedinečnou možností, jak udržet český národ a stát v plodném evropském kontextu i do vzdálené budoucnosti, o níž přirozeně nevíme, jaké úklady a potíže nám může přichystat.