K návrhu zákona o E. Benešovi

27. červen 2003

Návrh dvou sociálně demokratických poslanců a jedné komunistické poslankyně, aby byl přijat zákon konstatující šesti slovy, že Edvard Beneš se zasloužil o stát, prošel ve Sněmovně do druhého čtení. Stalo se tak většinou sice značnou, ale nikoliv už tak jednomyslnou jako bylo před časem přijetí deklarace o Benešových dekretech jakožto trvalé součástí našeho právního řádu.

Schválení jakéhokoliv návrhu zákona v prvním čtení prakticky znamená jeho předání k projednávání ve sněmovních výborech. Redaktor Jan Kubita ve čtvrteční Mladé frontě Dnes teď právem očekává, že se tam v této věci rozpoutá bouřlivá diskuse. Kéž by! Na prvním místě by se mělo jednoznačně objasnit, co ony tři levicové zákonodárce, kteří všichni jsou původním povoláním historii, k tomuto poněkud absurdnímu návrhu zákona vedlo.

Původní náznaky, že hlavním důvodem měla být Benešova blížící se životní výročí - 120 let od jeho narození v květnu příštího roku a pětapadesáté výročí úmrtí už letos začátkem září - byly později přebíjeny argumenty jinými. Jeden z významných komunistů kápl v televizi božskou a řekl rovnou, že by se tím měla zdůraznit platnost Benešových dekretů. Nicméně sami navrhovatelé se prý ve Sněmovně odvolávali hlavně na to, že stejně znějící zákon byl už jednou přijat, a to před třiasedmdesáti lety se jménem T.G.Masaryka.

I když je nabíledni, že pravým důvodem tentokrát asi není láska našich levičáků k dávno mrtvému a více než rozporuplnému Benešovi, ale mnohem spíše jejich neláska k sudetským a možná i jiným Němcům, které v nejméně vhodnou dobu zřejmě chtějí provokovat k tomu, aby jejich sympatie k naší zemi byly co nejmenší, nezbývá přesto nic jiného, než se tím jejím "masarykovským" argumentem zabývat.

Ano, dobře si vzpomínám, jak ona slova "T.G.Masaryk zasloužil se o stát" provázela moje dětství a samozřejmě, že v obecné tatíčkovské atmosféře sotva někoho napadlo přemýšlet o tom, zda-li takováto proklamace splňuje základní atributy pojmu, jemuž se říká zákon. Jedna věc však byla tenkrát jasná - totiž o jaký stát se jeho první prezident zasloužil. Byla to Československá republika, vzešlá z ujednání versailleské mírové smlouvy. S právní kontinuitou a politickou suverenitou tohoto státu však byly v dalších desetiletích velké potíže. Jeho pády a vzestupy připomínaly ponornou řeku Punkvu, a mezi lety 1918 až 1948 se to všechno dělo za mimořádně aktivní a doslova klíčové účasti doktora Edvarda Beneše. Jeho život a dílo je v pravdě antickou tragédií, jak kdosi moudrý jednou řekl, a stále se nám nedostává dostatečně komplexní pohled, který by tuto osobnost moderních českých dějin objektivně zhodnotil.

Nicméně je zde už mnoho knih, z nichž vyplývá velká politická i lidská problematičnost Benešovy osobnosti. Ty knihy psali i lidé, kteří byli Benešovi nablízku a došli k jeho kritickému posouzení a někdy i k odsouzení až po velkých vnitřních bojích. Zde je na prvním místě nutné jmenovat jeho skutečné politické dítě, jímž byl jeho z celé duše oddaný sekretář a pak předúnorový ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Ale i v knihách dalších Benešovi blízkých lidí jako byl Jaromír Smutný, Eduard Táborský, Ladislav Feierabend, Hubert Ripka, Julius Firt, Václav Černý a Hubert Masařík, najdeme velmi povážlivá sdělení - zejména o Benešových omylech ve vztahu k Sovětskému svazu a k našim komunistům, respektive k jejich souběžcům v sociální demokracii. Ještě výrazněji se to pak odráží v pracích historiků, kteří se na poslední desetiletí Benešova života přímo specializovali. Jmenujme alespoň Zbyňka Zemena, Tomana Broda a Antonína Klimka. Nadcházející Benešova výročí a možná i ty debaty v parlamentě nám poskytnou dost příležitosti, abychom i na těchto vlnách k tématu hovořili.

Pokud se však vrátíme k oné identifikaci státu, o nějž se měl Beneš zasloužit, je to nesporně první republika a pak ovšem také tak zvaná republika třetí mezi lety 1945 až 1948. Jenže právě tyto státy ztratily za Benešovy účasti svou demokratickou tvář i svou politickou suverenitu. Tím méně lze Benešovo jméno ztotožňovat se státem dnešním, který má nejen jiné jméno, ale i jinou rozlohu.

Nechť právníci řeknou, které časové body znamenaly ony ztráty a zase nabytí státní suverenity. Byla ještě suverénní druhá republika po Mnichově? Byla suverénní třetí republika po Jaltě? Byl únor proveden ústavně a bylo pak Československo suverénní v padesátých a šedesátých letech? Poněkud komické procesy s některými komunistickými předáky těch dob ukazují, jak těžké je označit napomáhání sovětské okupaci roku 1968 za vlastizradu, když vlastně podle platné ústavy byl bráněn tak zvaný socialismus a nejvyšším politickým orgánem byl ÚV KSČ nikým v řádných volbách nevolený. A byla zde snad nějaká suverenita v době normalizace?

Z těchto trapných otázek se dostáváme k otázce základní: Nestál právně u zrodu veškeré té pseudosuverenity prezident doktor Edvard Beneš, legalizující v únoru 1948 Gottwaldovu vládu, která okamžitě zavedla policejní stát, jemuž pak Beneš ještě více než čtvrt roku prezidentoval? Alespoň nad tím by se poslanci a historici Šlíchal, Martínek a Gruntová měli zamyslet - pokud jim ovšem ten komunistický režim vůbec někdy vadil.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio