K mnichovské dohodě

Téma "Mnichova", tedy dohody mocností, která tehdejší Československo okleštila o zhruba třetinu území, o podstatnou část průmyslu (který byl tehdy na světové úrovni, a z velké části zbrojní), o milióny obyvatel - a v neposlední řadě - o sebevědomí, o domnělé přátele a o budoucnost, je tématem nikoli jen domácím. Jde o základní principy fungování moderního mezinárodního soužití. Popřípadě - o jejich nerespektování.

Po sedmdesáti letech se nám může zdát, že jsme v mnohém poučenější, pravda - za cenu nějakých šedesáti milónů obětí války, kterou představitelé Velké Británie a Francie (jako tehdejší spojenci Československa) chtěli marně odvrátit. A také za cenu hodně zkomoleného poválečného vývoje v Evropě, který byl nejspíš nechtěným důsledkem účasti tehdejšího Sovětského svazu na bojích II. světové války. Pro Československo to (ve velké zkratce) znamenalo, že si "užilo" od svého vzniku v roce 1918 jen slabých dvacet let klopotného vývoje k demokracii. Následovalo pak zhruba půl století let totality. To doopravdy není v životě země málo, a už i proto je téma "Mnichova" jedním z klíčových pro naše národní dějiny.

Jestli se dá ono poučení dějinami v něčem použít, pak asi nejsilnějším momentem je popření tehdejších mezinárodních smluv a závazků - to je také hlavní memento jednání a následné dohody tzv. "mocností", které mělo pro tuto zemi (a v širší perspektivě pro celý svět) tak strašné důsledky. Tzv. mnichovská dohoda nenese podle odborníků znaky mezinárodního paktu, jako má spíše formu prohlášení.

Dohoda byla od počátku v rozporu se závazky, obsaženými v Paktu Společnosti národů, což (uvádím zde pro nepamětníky) byla tehdejší obdoba dnešní OSN. V článku 10 tehdejšího Paktu Společnosti národů se strany zavazovaly, že všichni členové mají respektovat a hájit územní celistvost a politickou nezávislost smluvních států proti každému vnějšímu útoku. Článek 20 rušil všechny dohody mezi členy Společnosti národů, které byly neslučitelné s Paktem. Vzhledem k tomu, že mnichovská dohoda porušovala zmiňované články 10 a 20, je třeba (ovšem, z našeho dnešního úhlu pohledu) na ní nahlížet jako na nicotnou.

Podle názoru některých právníků je Mnichovská dohoda z hlediska mezinárodního práva neplatná od samého začátku, neboť její strany nebyly oprávněny disponovat územím suverénní Československé republiky a byla Československu vnucena pod nátlakem.

Navíc - bylo na ní tehdy přistoupeno prezidentem a vládou, nikoli dalším z ústavních orgánů - Národním shromážděním. Smlouvu mohl podle tehdejší ústavy uzavřít prezident pouze se souhlasem Národního shromáždění. To se v případě přijetí Mnichovské dohody nestalo.

Jednotliví účastníci "mnichovské dohody" od ní v principu velice rychle také odstoupili. Velká Británie prohlásila dohodu za neplatnou 5. srpna 1942 s odůvodněním, že ji samo Německo porušilo už 15. března 1939. 18. září 1990 se britská ministerská předsedkyně Thatcherová omluvila za britskou účast při podpisu mnichovské smlouvy.

29. září 1942 prohlásil Francouzský národní výbor dohodu za zcela neplatnou. Toto stanovisko potvrdilo po vzniku francouzské prozatímní vlády i společné prohlášení obou exilových vlád 22. srpna 1944, které prohlásilo mnichovské dohody se všemi jejich následky za "neplatné hned od jejich počátku."

Za neplatnou od samého počátku dohodu uznala 26. září 1944 Itálie.

V letech 1968 - 1969 ji prohlásila za neplatnou konference OSN o právnosti mezinárodních smluv.

Spolková republika Německa uznalo neplatnost dohody smlouvou s Československou socialistickou republikou 11. prosince 1973, v rámci tehdy probíhající politiky zlepšování vztahů s východními státy. Smutný příběh Mnichovské dohody má též smutnou pointu. Žádný trvalý mír ani v Evropě, ani ve světě se - jak známo - nekonal. Nebylo to v řádu věcí, nebylo to v povaze ideologií, které tehdy hrály první ligu. Rok se ani s rokem nesešel a Sovětský svaz uzavřel (v srpnu 1939) s Německem neslavný Ribbentrop-Molotovův pakt, ve kterém nešlo o nic jiného, než o dělení sféry vlivu. Stalin si brousil zuby na polovinu Polska, pobaltské republiky a Besarábii. Němci na zbytek Evropy. Dvě ideologie, zdánlivě od sebe oddělené celým politickým spektrem, vyklenuly z tohoto pomyslného pruhu od levice k pravici děsivý oblouk, který se uzavřel do kruhu, smrtelného pro zbytek Evropy. Mocenské plány a světovládné ambice stalinského komunismu a hitlerovského fašismu splynuly v jedno. Druhá světová válka vypukla 1. září 1939, a až do přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 - to nás ve škole neučili - byli Němci sovětskými partnery.

O šedesát miliónů obětí později a o sedmdesát let později se může člověku nad "mnichovskou" zradou tehdejších československých spojenců setrvale tajit dech. Naše země byla, proti všem úmluvám a proti všem pravidlům, předhozena nacistickým vládcům jen kvůli tomu, že si tehdejší vůdci Británie a Francie připadali tak mocní, že libovolně porušovali platné dohody a ještě si připadali jako mírotvůrci. Vybrali si na to především špatného spoluhráče. I před sedmdesáti lety bylo řadě (mocných) lidí jasné, že Hitler se nechce s Evropou domlouvat.

Na co by ale nemělo být zapomenuto ani po sedmdesáti letech je krátká, leč všeplatná zásada, která může snadno zvonit v uších současných lokálních i globálních politických hráčů. Jde o termín "appeasement". Pro učebnice politologie, a snad i pro současné vládce z toho všeho zbyla poučka o tom, že "appeasement" - politika ustupování zlu, je hladkou cestou do pekel. Jenže, bude ta krátká a jednoduchá věta světu stačit?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .