K Havlovým sedmdesátinám

Ostatně ono už předtím bylo o Havlovi k dispozici tolik materiálů, že snad o žádné osobnosti českých dějin se nemůžeme dočíst tolik. Všechno tedy jen potvrzuje lidový typ, který ve známé televizní soutěži o Největšího Čecha označil Václava Havla za toho největšího žijícího. Přitom ještě teď při záplavě Havlovských článků, studií /nesrozumitelné/ se párkrát připomnělo, že na přelomu epoch v listopadu 1989 velká většina lidí u nás jeho jméno vůbec neznala, což ani tolik nesvědčilo o tom, že by toho Havel málo dělal, jako spíš o zoufalé nejen režimem, ale i individuálním nezájmem zaviněné neinformovanosti širokých vrstev našeho národa.

Pro ty z nás, kteří jsme Havla už od počátku šedesátých let brali jako velmi pozoruhodný fenomén našeho kulturně-politického života a jako součást naděje na jeho zlepšení, by tato naše odtrženost od obecného nevědomí měla být výstrahou, abychom nikdy neočekávali, že obecná informovanost se vyvíjí přirozenou cestou a bez určité manipulace. A zde i ty nekonečné proudy řečí kolem Havlova životního výročí urputně mlčí o tom, jaký zázrak to způsobilo, že během několika týdnů byl Václav Havel nejpopulárnějším Čechem nejen doma, ale dokonce i ve světě. Ještě podivnější je, že tato popularita trvá už sedmnáct let a neztratila mnoho na intenzitě ani po více než třech letech, kdy už Havel nesedí na Pražském hradě. Poněkud samozvaný a amatérský analytik událostí kolem 17. listopadu 1989 Miroslav Dolejší to už na samém začátku devadesátých let přičítal vlivu, jak jinak než spikleneckému, světového zednářství, zejména s vazbou na Spojené státy americké. Kancelář prezidenta republiky to tenkrát vehementně popírala slovy, že většina vývodů pana Dolejšího jsou naprosté nesmysli.

O Havlově vztahu ke svobodnému zednářství by zajisté nikoho nenapadlo uvažovat, kdyby jeho otec nebyl jedním z prvních průkopníků tohoto hnutí v Československu, k čemuž se ve svých obšírných vzpomínkách s plnou otevřeností a do značné míry i hrdostí hlásí. Ale Václav Havel mladší, pokud paměť sahá, se o nějaké své příslušnosti k této organizaci nikdy nezmínil, i když zejména mezi zahraničními Čechy o tom koluje nemálo pověstí. Nemluví se o tom ani na vědeckých konferencích a soudobých dějinách, kde se však občas objevují narážky na nadstandardní rodinné vztahy Havlů k Americe. Nezapomeňme, že inženýr Václav Havel starší stejnou měrou jako pražské zednářské loži 28. října se věnoval i československé pobočce Rotary Clubu.

Na jednom vědeckém zasedání jsme slyšeli od jednoho významného historika soudobých dějin tento výrok: "Pátráte-li po tom, jak se stal Václav Havel prezidentem, zkoumejte původ papíru, na němž bylo vytištěno heslo "Havel na Hrad", zjistíte, že to byl papír americký," konec citátu. Vzápětí se ozvaly hlasy, že ten papír a plakáty opatřil Pavel Tigrid, což by se celkem nevylučovalo. S určitostí lze říci, že dosazení Václava Havla na Pražský hrad ještě v prosinci 1989 bylo výsledkem velké kampaně, v níž je v práci mladého historika Jiřího Suka dobře zpracována část pojednávající o účasti bývalého komunistického ministra Mariána Čalfy na Havlově zvolení, aniž i zde si kdokoliv zatím položil otázku, zdali Čalfa hrál skutečně v dresu bývalých komunistů, anebo pracoval v dohodě s někým úplně jiným.

V pondělní oslavné Havlovské příloze Lidových novin kápl trochu hořkosti do všeobecné chvály politolog Josef Mlejnek mladší, když poukázal právě na to, že vazba Havel - Čalfa zanechává v naší novodobé historii poněkud nepříjemnou pachuť. Autor ovšem předpokládá, že Čalfa byl reprezentantem poražených komunistických kádrů a že tito lidé pak tunelovali naše hospodářství. Jistě, že i tato úvaha má ledacos do sebe, ale všechno mohlo být i jinak. Píše-li Josef Mlejnek, že Havel svým politickým působením vytvořil sám ze sebe jednu z dalších stěžejních postav svých her, pak je to postřeh velmi zajímavý, vyžadující však důkladný rozbor podstaty této postavy. Faktem je, že urputné formální lpění na prezidentské nadstranickosti, k níž ho ústava některak nezavazovala, Havla vždy odrazovala od toho, aby se sám postavil do čela některého hnutí, které pod jeho vedením mohlo v kterýchkoliv volbách změnit naší politickou situaci zcela a od základu. Nikdy by nedošlo k hegemonii dvou ne právě eticky odolných velkých politických stran, ať už ve formě opoziční smlouvy či velké koalice.

Zde Václav Havel zůstal vždy stranou a zasahoval-li v něčem, tak vždy spíš nenápadně a přes jiné lidi. Po svém odchodu z Hradu se stáhl ještě více, ale v kritické chvíli se vždy vynoří. Jeho postavení na naší politické scéně je stále mimořádné, ale těžko už si lze představit, že by tu scénu mohl ovládnout. Zdá se, že Havel si je toho dobře vědom, a proto se drží hodně zpátky. Ani zdraví už nemá tolik, kolik by k tomu potřeboval, takže to mu přejme ze všeho nejvíce. A jeho glosy o tom, kam asi svět míří, si vždy a rádi poslechneme, bohužel na včerejší dost špatně organizované pražské mega oslavě k tomu nebylo mnoho příležitosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

--------------------