Justice mezi Skyllou a Charybdou

Je nesnadné představit si něco takového, vždyť právě nacisté mu zabavili zámek v r. 1942. Asi pro to měli důvod. V r. 1945 jej podle dekretu prezidenta republiky konfiskoval čsl. stát. - A máme tu malý hlavolam. Kdyby náš stát konfiskoval nacistický majetek, bylo by to v pořádku. Zámek ale předtím zabavilo gestapo, což lze sotva pokládat za právoplatný akt. Stát jej tedy konfiskoval původnímu majiteli. Je otázka, zda postoje toho člověka odpovídaly těm, které měl na mysli prezidentský dekret. Vždyť mu nacisté zabavili majetek.

I případ Františka Oldřicha Kinského je takový hlavolam. Jeho otec sice sympatizoval s nacisty, ukazoval se dokonce v jejich uniformě. Jako vyděděný však nebyl majitelem rodového zboží. Tím byl jeho syn, v době Mnichova ještě dítě. Otec tehdy zemřel, rodina odjela do zámoří. Nezletilý Kinský-junior nemohl sympatizovat s nacisty, ani se stát aktivním antifašistou. Byl snad on tím, koho měl na mysli příslušný prezidentský dekret?

Ten vychází z presumpce viny, nadto viny kolektivní. Proto je v rozporu nejen s morálním cítěním, ale i s právní racionalitou, jak se v Evropě vyvíjela od římskoantických dob. - Pravda, na obojí se občas zapomínalo. Např. v dobách nacistické hrůzovlády i po jejím skončení. Příslušné prezidentské dekrety jsou plodem situace, kterou lze psychologicky pochopit. Ten rozpor ale trvá a některé restituční kauzy nám ho připomínají. Na řešení takových hlavolamů máme soudy. Mají to v těchto restitučních kauzách těžké: proplouvají mezi Skyllou a Charybdou, neboť se snaží respektovat dvě zásady. Za (a): chtějí nalézat právo, které není v rozporu se zdravým rozumem a mravním cítěním - a za (b) snaží se neprolomit hranici, kterou představuje 25. únor 1948.

Oba imperativy lze chápat jako výraz sebezáchovné starosti. Ten druhý se zdá být naléhavější. Zpochybněním aktů předúnorové státní moci by se otevřelo téma, jímž je poválečný osud naší německé menšiny. Většina politické elity i veřejnosti to vnímá jako závažné ohrožení českého státu.

Ale i ten první imperativ má pro nás sebezáchovný význam. Moudrost a mravnost našich soudů je tím nejvýznamnějším činitelem při obnově právního vědomí naší společnosti a jejích institucí. Vědomí, jehož kvalita je - zdvořile řečeno - všelijaká. I práce našich soudů je všelijaká. Byl to právě Ústavní soud, jehož rozvážné nálezy z něho učinily potřebnou autoritu. Tentokrát je to týž Ústavní soud, který zrušil v opočenské kauze rozsudky všech instancí soudů obecných. Časem uvidíme, zda tím dal pouze znamení "stop", které umožní důkladné přezkoumání, anebo zda přehodil výhybku jiným směrem. Tam, kde se právo řídí politickou objednávkou. - Chci doufat, že se tak nestane. Pokud přece jen, nebylo by to nic nového. Že je právní řád pouhou formulací zájmu panující moci, to bylo vtloukáno do hlav našich občanů na různých školeních čtyřicet let, není-liž pravda?