Josef Mlejnek: Posedlost siluetou

Na jejich nákladnou údržbu stejně církev nikdy mít nebude a prospěch z opravených a pěkně vyhlížejících historických staveb mají všichni občané, nikoliv jen ti, jak se říká, věřící.

Na celém sporu je zajímavá jiná věc: zarputilost, s níž lidé podporují, či alespoň ochotně tleskají tvrzení, že katedrála patří státu respektive národu. Češi, spolu s Estonci jeden z nejateističtějších národů Evropy, lpí na tom, že jim patří katolický kostel. Jim, a ne církvi, jež v něm koná bohoslužby.

Kostel je totiž příbytkem Božím na zemi, místem, kde bez nadsázky "bydlí Bůh", a i proto se bohoslužby konají právě tam. A pokud někdo v Boha nevěří, musí bohoslužby považovat přinejlepším za prázdný rituál, z čehož plyne i to, že by se o kostel neměl zajímat, natož o jeho vlastnictví.

Samozřejmě, katedrála je jakožto neodmyslitelná součást panoramatu Hradčan symbolem české státnosti. Navíc jde o úchvatnou, majestátní a přitom neobyčejně elegantní stavbu, kde jsou pochováni čeští králové.

Jenže právě ono těsné sepjetí krále s církví (a tedy vlastně s Bohem) je něčím, co v dnešní době absolutně chybí. Naopak, český stát je dnes deklaratorně světonázorově neutrální a odluka církve od státu je všeobecně považována za jeden z největších výdobytků západní civilizace. Nabízí se samozřejmě otázka, zda má odluka státu a církve jakožto institucí znamenat i odluku státu a náboženství, zvláště když stát dosud své zákonodárství často opírá, a často spíše nevědomky, o určitý systém hodnot, který vychází z křesťanství.

To je však téma na trochu jinou úvahu. Zde se omezme na těsné sepjetí krále (neboli státu) a církve, zcela typické pro éru, kdy se svatovítská katedrála začala stavět. Ostatně, už jen to, že se začala stavět na Hradě a ne někde jinde, je naprosto výmluvné. Dnes by přece nikoho ani nenapadlo nechat stavět chrám v zahradách Strakovy akademie, sídle české vlády.

"Ano, ale sepjetí panovníka a církve a vůbec víra v Boha byly projevy středověkého tmářství, které rozvoj vědy a techniky dávno překonal," mohl by namítnout klasický moderní Čech. Dobrá, je-li tomu skutečně tak, pak je projevem středověkého tmářství i katedrála, a není důvodu, proč by měla sloužit jako symbol současné české státnosti.

Jen ať si ji pan Vlk nechá, on ji nezbourá, takže panorama zůstane panoramatem, fotoaparáty japonských i jiných turistů přinášejících do země peníze budou dále vesele cvakat a po hlavní turistické sezóně ji budou moci využít i Češi - jako muzeum, jako důkaz starobylosti zdejšího osídlení, jako nějaké velké kamenné kolo od selského vozu, kterým si zdejší lid s oblibou zdobí venkovské chaty a chalupy.

Stojí-li tento národ o vlastnictví Svatovítské katedrály, měl by si nejprve ujasnit, zda vůbec věří, že tam kdosi nehmotný a neviditelný přebývá, zda má či chce mít vztah nejen ke zdivu a ladným architektonickým křivkám, ale i k nejniternějšímu obsahu této majestátní stavby.

Dostavba katedrály byla dokončena v roce 1929, u příležitostí tisíciletého výročí zavraždění svatého Václava, patrona české země. Dle hesla na české Wikipedii jsou vyzdvihovanými přednostmi tohoto světce a českého panovníka "zbožný a mravný život, horlivost pro čest a slávu Boží, péče o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavba četných křesťanských kostelů, častá návštěva bohoslužeb, všestranné konání skutků milosrdenství a lásky."

Proto dokud Češi - katolíky nevyjímaje - nebudou vynikat v těchto vlastnostech, neměli by se ani pomýšlet na to, že by jim katedrála mohla patřit.

Autor je politolog