José Manuel Barroso začíná projevovat energicky osobitý politický styl

Překvapení, protože liberálně orientovaný politik nemohl mít přízeň francouzsko-německého tandemu, který v minulosti do čela Evropské komise dodal řadu úspěšných kandidátů.

V politice každá nominace zpravidla něco stojí, proto se po Barrosově jmenování jako předsedy bruselské administrativy vyrojilo mnoho předpovědí, že Portugalec bude muset do Paříže a do Berlína poslat povinný desátek. Když ale Barroso zveřejnil svou sestavu složenou ze čtyřiadvaceti zástupců členů unie, nastal všeobecný rozruch. Zvláště francouzská média cítila jako selhání prezidenta Chiraka, že jím navržený Jacques Barrot se dočkal jen prostředně významného resortu dopravy, pro lepší trávení okořeněného titulem místopředsedy komise. Podstatně důležitější pozice získali politici z jiných, dokonce menších a nových členů unie, navíc s pověstí liberálů. Do nové komise se otevřely dveře i pro větší počet žen.

Po zveřejnění nominace pochopili evropští politici, že z jejich vzájemného obchodování možná proti jejich očekávání vzešel kandidát, který má chuť vzít svůj úkol s plnou vážností, to znamená ne jen spokojit se s prestižní funkcí, ale pokusit se co nejvíce využít nabídnuté příležitosti. Již tehdy se ale ozvaly mezi novináři hlasy, že Barrosovi chuť a vůle nemusí stačit, protože pro úspěch v Evropské unii je třeba vždy souhry více hráčů.

Kteří to jsou? V prvé řadě ti, s nimiž bude nový předseda Evropské komise, dočká-li se jeho tým schválení Evropským parlamentem, od 1. listopadu dnes a denně spolupracovat. I fotbaloví trenéři a kapitáni vědí, že kvalita sebelépe složeného týmu se pozná až, když zahájí první hru. Otázka proto zní: Ztotožní se ostatní komisaři s představami svého šéfa?

A jaké vlastně má José Manuel Barroso představy? Naznačil je koncem minulého týdne, když se všech pětadvacet členů příští komise sešlo na semináři nedaleko belgické Lovaně. Barrosův výklad se soustředil jednak na styl, jednak na vytyčení klíčových témat, která komisařům dodal v písemné podobě.Vypočítal jich celkem sedm: lisabonská strategie, což znamená důraz na hospodářský rozvoj Evropské unie, udržitelný rozvoj a kjótský protokol, což se týká ochrany životního prostředí, finanční výhledy na léta 2007 až 2013, pakt růstu a stability, který má zajistit stabilitu evropské měny, služby všeobecného zájmu a otázka přijetí Turecka.

Barroso se nespokojil s vyjmenováním klíčových témat, současně zdůraznil i otázku stylu. Požádal totiž všechny členy svého týmu, aby se při slyšení před evropskými poslanci v odpovědích na otázky týkajících se jmenovaných témat nelišili, aby bylo zřejmé, že nová komise má ně shodný názor.

Už příští týden se ve Štrasburku ukáže, nakolik je Barrosova metoda efektivní. Francouz Barrot neodolal pokušení a na dotaz novinářů ohledně turecké kandidatury vyjádřil svůj spíše rezervovaný názor. Na námitku, že porušil předsedův pokyn, aby se komisaři až do svého schválení drželi na veřejnosti zpátky, opáčil, že odpovídal ještě jako člen dosavadní komise Romana Prodiho. Jak vidno, do jasně formulovaných Barrosových představ budou někteří z členů příští komise prosazovat své názory. Na tom by nemělo být nic překvapivého, v pětadvacetičlenné sestavě to stěží může být jinačí.

Již bylo řečeno, že pro úspěch v Evropské unii je vždy třeba souhry více hráčů. Těmi jsou vedle Evropské komise a Evropského parlamentu především a v první řadě zástupci národních států, prezidenti a premiéři, kteří schvalují klíčová rozhodnutí. Nyní tedy víme, na čem záleží novému předsedovi Evropské komise, brzy uvidíme, jestli jeho představy sdílí i další členové jeho týmu. Ale až za čas poznáme, nakolik se s nimi ztotožňují ti, kteří v unii udávají tón.