Jít domů za ženou a dcerou jako práskač? Raději volil šibenici.

Josef Vlček už nikomu nevěřil. Odpověděl, že biskupy, kterým před zatčením radil, nezradí, ať estébák vypadne z cely. U soudu dostal trest smrti. Vlček přežil, ale zmíněný prokurátor o několik let později spáchal sebevraždu.

Kdysi společensky velmi známého Josefa Vlčka srdečně zdravili od vrátného, biskupové až po kardinála v pražském arcibiskupském paláci. Patřil mezi organizačně nejschopnější církevní tajemníky.

Pomáhal biskupovi Trochtovi a radil kardinálu Beranovi. Všeobecně ho respektovali jako jednoho z největších odborníků na církevní školství. Jeho přátele ho v roce 1950 včas varovali, že je na estébáckém seznamu zatýkaných katolických laiků a musí okamžitě přes hranice na západ.

Stačil se rozloučit s těhotnou ženou a utéci do úkrytu ke vzdáleným příbuzným. Pak se vydal na hranice se skupinou doporučených převaděčů. Netušil, že ho vedou agenti StB a mají na něj připravenou past.

„Zavedli mě do lesa, kde cvakala vysílačka. Že se mnou hned teď chce mluvit poslanec za lidovce Chudoba, což byl můj přítel. Že prý potřebuje adresy, kde mohou lidé na útěku přespávat. Ale poznal jsem, že to Chudoba není, takže mi to došlo. Tam mě zatkli,“ popisuje Vlček estébáckou provokaci pod krycím názvem KAMENY, kterou používali na exponované uprchlíky tajní policisté z Karlových Varů, Plzně a Českých Budějovic.

Generální tajemník Matice cyrilo-metodějské (http://www.maticecm.cz/) Josef Vlček vedl po 2. světové válce křesťanské nakladatelství a několik církevních škol.

Po bolševickém puči v únoru 1948 ho povolal do arcibiskupského paláce kardinál. Jako tajemník radil nejvyšším představitelů katolické církve biskupovi Trochtovi a kardinálu Beranovi, jak hájit křesťanské organizace a školství před komunisty.

Účastnil se jednání například s generálním tajemníkem KSČ Alexejem Čepičkou: „Měl jsem nastudované školské právo. Během jednání se dalo, zdánlivě, mnoho zachránit.

Logo|foto:Český rozhlas

Jenomže za komunistů, jak jistě víte, právo neexistovalo. Páni komunisté se na těchto jednáních nakonec uvolili a dohodli jsme výjimky v jejich zákonech o státním školství.

Vesměs slíbili, že každá diecéze bude mít podle nových pořádků možnost provozovat jedno církevní gymnázium. Poslali mě do vedlejší místnosti a musel jsem okamžitě na papír sepsat návrhy zákona s těmito novými paragrafy.

Během jednoho dne jsme to měl a oni to ještě ten den na jednání schválili,“ popisuje Vlček. Jenomže, šlo jen o komunistický trik. Ve skutečnosti byli komunisté dohodnutí o rozštěpení a zestátnění církve s lidovcem, prokomunistickým knězem Plojharem, později z církve exkomunikovaným.

Církevní představitele, účastníky těchto jednání mezi církví a státem později zavřeli do vězení nebo internovali. Katolická církev se stala státní a komunisty kontrolovanou organizací, zrušili nejen školy, ale i církevní charity, nemocnice, kláštery...

Oponenti byli prohlášeni za vatikánské špiony a zavíráni na dlouhá léta do uranových lágrů.

U výslechu Vlček působil jako drzoun. Hned na úvod prohlásil: „Pánové, nezlobte se, ale na žádnou vaši otázku nemohu odpovědět. Protože jsem vázán církevní směrnicí. Podle ní nesmíme podávat nikomu, ale opravdu nikomu žádné informace, zvlášť ne KSČ,“ vzpomíná Vlček, který následně doslal, jak říká, „baňu“.

Potom, co ho zfackovali, putoval na samotku, kde strávil v naprosté izolaci pět měsíců: „To bylo strašné. Jen stěny, kavalec, deka. Pomáhaly mně modlitby.

„Znal jsem zpaměti celou mši a tak jsem se v duchu účastnil mše svaté sloužené někde na světě. Nebo jsem dělal přednášky sám pro sebe. Pro zpestření třeba v němčině. Nebo jsem si v duchu stavěl barák. Prostě abych se zabavil. Spousta lidí v takové situaci zešílela,“ popisuje Vlček nejtěžší chvíle života.

„U výslechů mi vyhrožovali, že ho na místě zastřelí, pak že ho stejně u soudu oběsí. Estébák se bavil popisem, jak smrt takových lidí vypadá: „Dneska už nepůjdete na šibenici, dneska se to dělá jinak!“

A teďka mně půl hodiny vykládal o fošnách, kde se lidi dusí, a tak dále. A pak mi ukázal fotku mojí ženy a roční dcerky, kterou jsem viděl těsně po porodu.

To byla hrůza. „Vy byste nemusel dělat fízla. Vy máte důvěru biskupů. My bychom za Vámi jen občas přišli a trochu se informovali.“Tímhle se mě snažil zlomit. A když to podepíšu, tak do tří týdnů můžu jít domů.

V duchu v bezmezné důvěře jsem se obrátil na Pannu Marii. A bouře v mé hlavě utichla. To byl opravdu zázrak. A bylo rozhodnuto. Nezradím,“ popisuje své pocity jednadevadesátiletý Josef Vlček, když si měl vybrat život na svobodě nebo popravu.

V srpnu 1951 proběhl soud v Praze na Pankráci. Na lavici obžalovaných stanulo jedenáct obviněných. Případ nazvaný „Valena a spol.“, podle údajného vedoucího skupiny JUDr. Františka Valeny, byl prvním procesem v komunistickém Československu proti katolickým laikům a dozoroval ho komunistický prokurátor „specialista“ na církve Čížek.

Karel Čížek byl, podle pamětníků, skutečně posedlí katolickou církví. Vynikal vulgárností, u soudu obvykle z plných plic křičel, proklínal odsouzené ve jménu lidu, katolíky označoval za vatikánské špiony, kněží za vůdce teroristické organizace.

Logo|foto:Český rozhlas

Zastupoval stát v procesech s biskupy, kněžími a laiky jako byli například Anastáz Opasek, Stanislav Zela, Oto Mádr, Jan Zahradníček a další. Osobně se i účastnil výslechů obviněných, vyslýchal například svědky údajného zázraku v Číhošti.

Dokonce dohlížel se na natáčení propagandistického filmu StB „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“, který měl přinést inscenované odhalení podvodných praktik faráře Toufara. Později prý propadl alkoholu a spáchal sebevraždu. Okolnosti nejsou známy.

Josefa Vlčka odsoudili za údajnou velezradu a špionáž k trestu smrti. Po odvolání mu trest zmírnili na 21 let vězení. Několik měsíců ještě zůstal v pracovním komandu na Ruzyni, kde prý denně slyšel nářek a prosby mučených vězňů.

„Kluci, co dělali na prádelně, říkali, že prádlo, které prali, bylo posrané a od krve. A že se do věznice také vozily dřevěné rakve.“ Vlček prošel samotkami v Leopoldově, odkud ho poslali do uranových dolů na Příbramsku do táborů Vojna a Bytíz, kde se konečně setkal s přáteli.

„To byla obrovská úleva. Měli jsme volný pohyb alespoň v lágru.“Po devíti letech ho pustili na amnestii v květnu 1960, znovu ho zatkli v roce 1981.
Josef Vlček dál „kul pikle“ tedy podle StB.

Ve skutečnosti chodil na mše, scházel se s přáteli, rozmlouvali o seminářích pro mladé věřící. Od roku 1977 tiskl a distribuoval náboženské texty: „Z mých dvou cyklostylů vyšlo pěkných pár stovek katechismů,“ chlubí se Vlček.

I když se jednalo o ryze duchovní literaturu, která se vyhýbala politickým tématům, považovala ho komunistická tajná policie za jednoho z nejnebezpečnějších „živlů“ vatikánské špionáže.

Zatýkali ho v jeho jednašedesáti letech: „To už snášíte všechno mnohem hůř. Měl jsem vážné srdeční potíže. V cele se mu udělalo špatně a v nemocnici pod dohledem estébáků mi lékař oznámil, že trpím ischemickou chorobou srdeční.

Zavedli mě zpátky do cely a ještě ten večer si pro mě přišel pan kapitán na noční výslech. Říkal jsem mu, že mi špatně, že mám obavy, abych mu tam třeba nezůstal. On na to: ,Chcípnete teď nebo později.‘ vypráví Josef Vlček, který za několik měsíců opět stanul před soudem, kde dostal dvacet měsíců za nedovolené podnikání.

Samizdaty s křesťanskými modlitebními texty sice neprodával, od biskupů a kněžích dostával peníze na papír. Původně mu soudruzi navrhovali vyšší trest, jenomže přišel pokyn „ze shora“, že o něm ví papež Jan Pavel II. a během setkání s československými politiky požádal, aby mu vysvětlili, že jestliže se neporušují lidská práva v této komunistické zemi, a když nemají politické vězně, protože zadržují právě Josefa Vlčka.

Nejspíš se zmínil i o Václavu Havlovi a Dominiku Dukovi, kteří se s Josefem mohli v té době potkat někde na chodbě ve vězeňských uniformách.

Příběhy 20. Století o Josefu Vlčkovi poslouchejte v neděli 14. července ve 20 hodin na vlnách Českého rozhlasu Plus.