Jiří Tichý: Touhy i obavy

Je však důležité, má-li tahle zběsilost kladné, pro mne jen příliš emocionální zabarvení, či je-li zběsilost (zde je slůvko rumraj eufemismem) vedena cynickou snahou narušovat staletími nabyté hodnoty, v horším případě snahou přímo je zničit. A přitom necítím se být truchlivým obyvatelem téhle země ani tohoto světa.

Pouze s neklidem sleduji, jak se nad ní či nad ním vznáší hrozivý oblak cynicky narůstajícího mamonu na jedné straně a prudkého chudnutí na straně opačné, oblak toužebné snahy mnohých o vybojování či zachování všeobecné svobody a naproti tomu vzrůstající snahy ji bagatelizovat či snahy přímo ji zahubit. Začínám si někdy připadat jako zastydlý marxista respektive jako Atlas nesoucí na svých bedrech tíhu našeho rozběsněného světa, jak mě svého času v kresbě vypodobnil malíř Antonín Sládek. Byl však svět někdy jiný? Kladu si řečnickou otázku, neb vím, že jak pro koho.

Čtěte také

Zmínil jsem svobodu coby pro nás už pětadvacet let žitý stav. A proto žasnu, že je některými zlehčována či skoro znevažována podobně jak se děje s lidskými právy. Snaží se snad chudobu a bídu odstranit země nesvobodné v lidských právech? Dávám tyhle dvě veličiny záměrně do souvislosti. Svoboda a lidská práva nejsou pro mne abstraktní pojmy a nenechám si nikým vnutit opak, tvrdím.

Sedmnáctého listopadu šel jsem s pětiletou vnučkou po Národní. „Tady je, dědo, pouť?“ zeptala se. „Tady dnes lidi oslavují svobodu,“ řekl jsem. „A jak vypadá svoboda?“ zeptala se. „Takhle,“ odpověděl jsem. Malému děcku nemohl jsem říct, co jsem v 90. letech napsal do katalogu francouzského malíře Isaaca Celnikiera: „Stalo se, co se asi u skutečného umělce s pamětí a svědomím stát muselo. Svědectví dostalo podobu nepřetržité reminiscence, vyvolávající výtvarnými prostředky stále a znovu obraz člověka, proti své vůli zbaveného identity, možnosti svobodného rozhodování o vlastním bytí a osudu, člověka, jehož včerejší profil a originalita se ze dne na den proměnily v odosobněnou masku s výrazem ponížení a utrpení, vzdoru i odhodlání přežít“.

17. listopad 2014, Národní třída|foto: Filip Jandourek

Čtěte také

Mohl bych v dnešním adventním čase napsat, že je zasmušilý podzimní úsvit, a přesto ohnivě zbarvené listí vyloudí úsměv na rtech a v koutcích očí. Ale nejsem básník, píšící romantické verše ve věži ze slonoviny. Nejsem básník vůbec. Snažím se pouze vnímat všecky krásy světa, řečeno se Seifertem, vnímám však i vše, co tuhle svobodnou krásu může zničit. To není má proměna v pesimistu, nýbrž obava z možného.

Post skriptum: Před týdnem zval jsem vás do Veletržního paláce na charitativní salon. Dnes opět do něj na výstavu Jiřího Sozanského, jenž moje touhy i obavy vyjadřuje vizuálně.