Jiří Stránský: Vitamin A, vitamin Z

Možná je to způsobeno i klimatem politickým a morálními striptýzy některých jeho aktérů, kteří dělají co můžou, aby ona už několik měsíců trvající blbá (či spíš nablblá) nálada otravovala i ty, co jinak a jindy žádným náladám nepodléhají. Říkal jsem si, že by tenhle stav mohly změnit Velikonoce – už párkrát se jim to povedlo, ale tentokrát ne. Štve mě to.

Vrátil jsem se z Velikonoc do Prahy a měl jsem trochu strach, aby i mně to uřvané předvolební harašení nezasáhlo. Možná i proto, že jsem byl v posledních týdnech víc doma, jaksi jsem pozapomněl, že už mi mnohokrát pomohly dopravní prostředky. Že – když opravdu chcete – tam vždycky najdete nějakou léčbu na své smutky, splíny, nerudnosti. A ne jenom proto, že při porovnán se smutky, nerudnostmi a splíny jiných okamžitě zjistíte, že až tak špatně na tom zase nejste. Potkáváte lidi, jejichž neotřesitelnost, s jakou se zabývají jen tím, co jim dělá radost, je nakažlivá.

Nadšené vyprávění o nějaké knížce mě donutí jít a koupit si ji i proto, že se taky trochu stydím, že je o slavné Kanaďanky Margaret Atwoodové či pana Camuse nebo pana Steinbecka, že někdo ty knížky vydal v dobré víře, že tahle jména jsou dostatečnou zárukou kvality, ale nikomu to nic neříkalo a teď se to prodává za 59 korun. Nebo si jdu koupit za pár kaček dývídýčko s nějakým filmem od Felliniho či Antonioniho, Godarda, Andersona a dalších a dalších. Až po Chaplinova Kida. A té nádherné muziky, co se taky dá koupit za pár šupů – tohle by měla všechna média veřejné služby mít za povinnou a neplacenou reklamu a ne kasírovat za upozorňování na další alba milionářských zpívánek Evy a Vaška.

Proto je balzámem na mé uši, když poslouchám v tramvaji dva staré pány, jak si povídají o právě probíhající výstavě celoživotního díla Zdeňka Sklenáře v Domě U Zvonu na Staroměstském náměstí a znovu si vychutnávají nadšení nad Sklenářovými ilustracemi ke Zpěvům staré Číny, nad jeho kaligrafickými obrazy visícími na tapetách, vytištěných podle jeho vzorů. Musel jsem to takhle říct – po tomhle tramvajovém nadšení těch dvou seniorů jsme se tam se ženou a ještě jednou naší kamarádkou vypravili a nemohli se nabažit.

A pak přijdu domů a v Radiožurnálu (a skoro kdekoli jinde) mi hudební redaktor předkládá rozsah svých hudebních vědomostí a míru svého vkusu a je mi z toho blbě. Na mou duši nemám nic proti paní Filipové, o které vím, že vystudovala hru na kytaru na pařížské Sorbonně a jsem přesvědčený, že by mohla být i dobrá zpěvačka, ale to bych nemusel denně několikrát a pořád dokola poslouchat její čtyři popovky – zvláštní na tom je, že několikrát denně bych klidně mohl poslouchat například Louise Armstronga.

Dnes jsem, možná, pro některé z vás nasadil jiný tón, než je u mě obvyklý. Ale pod předvolební palbou ze všech zbraní mířící na mě odevšad jsem se jen pokusil nabídnout jednu z možností obrany. Jako když se snažíme posílit svou imunitu proti chřipce. Třeba vitaminy. Takový vitamin „K“ jako kulturnost, kultivovanost coby obrana proti hlupství. Nebo vitamin „Z“ jako zájem o to, co má smysl. A tak podobně. Hezký den.

Autor je spisovatel