Jiří Stránský: O "osmičkách" naposled

29. květen 2012

Nedávno jsem byl na mezinárodní konferenci o zhoubných důsledcích vládnutí komunismu - na konferenci namířené proti pokusům o jeho renesanci. Ještě ten den jsem o tom, co na konferenci zaznělo, vyprávěl dvěma třídám jistého gymnázia. Asi po půl hodině se přihlásil student a zeptal se mě, co si myslím o probíhajícím osmičkovém roku. Že on už ho začíná mít plné zuby. A maturanti že ho přímo nenávidí, protože bůhví kolik osmičkových dat patří k maturitním otázkám. Například z roku 1968 že on má kopřivku.

Snažil jsem se s ním co nejnadneseněji souhlasit v tom smyslu, že já tenkrát - přestože se podařilo založit K 231 a lidé... teď nevím, jestli jsem řekl lidé nebo lid... se poprvé dozvěděli, co komunisté od roku 1948 vyváděli, včetně poprav a koncentračních táborů. Že já tenkrát byl taky proti, i když z jiných důvodů než on. Věděl jsem, že "komunistický socialismus" s lidskou tváří je nesmyslný blábol, a představa, že by komunisté sami sebe reformovali, ještě nesmyslnější. A naděje, že by nás Sovětský svaz bezbolestně pustil na svobodu, byla pro mne už tehdy klamná.

Řekl jsem mu, že komunisté jen na chvíli zazmatkovali a zrušili cenzuru a otevřeli hranice a způsobili onu nádhernou a omamnou euforii, což bylo sice opravdu nádherné a až do opilosti omamné, ale o to pak bylo vystřízlivění tisíckrát horší než nejhorší kocovina.

Chvíli jsme si ještě o těch různých osmičkách povídali, taky jsem jim vyprávěl jednu veselou historku ze svého věznění (po níž ty svobodné teenagery mrazí až se zpožděním), a po cestě domů zase mě zamrazilo při pomyšlení, že co nevidět bude jedno osmičkové výročí, které bude znamenat, že jsme před sedmdesáti lety přestali existovat jako svobodný stát.

Tím jsem se ale dlouho nezabýval - spíš se mi náhle a nečekaně vnutilo, že v rámci celonárodního i celostátního úsilí co nejvíc zapomínat na všechno, co bylo před rokem 1989 (aby se neprobouzela špatná svědomí), se začalo zapomínat i na první republiku. A na všechno skvělé, které ji řadilo mezi nejvyspělejší státy světa - i proto, že i způsob, jakým se starala o svoji kulturu a kulturnost, obdivoval celý svět. Tehdejší způsob obecné (ne jednostranné či stranické) kulturní politiky podporovali dokonce i komunisti. I když ne zas tak dlouho - jen dotud, než se Stalinovi znelíbila sovětská avantgarda.

Od listopadu 89 už uplynulo jen o rok méně, než tenkrát uplynulo té vzdělané a bohaté republice. A celá naše politika - zleva, zprava, shora zdola - si ve vzácné shodě kultury (a v mnoha ohledech i vzdělání) nevšímá. Nebo se k nim chová spíš kulturisticky než kulturně. Je to opravdu jen tím, že nám komunismus po čtyřicet let přepaloval v hlavách ty nejdůležitější spoje? Nebo spíš tím, že usilování šéfů a podšéfů o jakoukoliv moc stojí v cestě kulturní povědomí těch pod nimi?

Za první republiky se Osvobozené divadlo Voskovce, Wericha a Ježka hlásilo k levé avantgardě, ale bylo nemilosrdně kritické a útočné na všechny strany. Nejvíc vůči pravici. Proč tedy, propánajána, měli mecenáše i tamodtud?

Dovedete si představit, že by současný pan kulturistický radní dal ze své kapsy mecenášský příspěvek třeba na semaforské Děti kapitána Granta, které se do něho na úrovni (a možná až moc laskavě) strefují?

Autor je spisovatel

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.