Jiří Stránský: Mistři světa na lhaní
Po dlouhé době se znovu musím přiznat, že jsou chvíle, kdy jsem rád, že jsem si z vyšetřovacích vazeb pořídil nedoslýchavost a neslyším nadávání těch, co se oblékli, jako by uplynulá letní sobota, jakož i neděle měly pokračovat.
Mí nejbližší mi sice občas spílají, že jsem si zase zapomněl nastavit naslouchadlo tak, abych je slyšel, ale mně se to občas netýká i proto, že je mi tolik, kolik mi je. A hlavně díky zkušenosti mé oční doktorky vidím jak ostříž. Takže mi bohatě stačí pantomimická předvádění obzvlášť politiků nejen na obrazovce.
A mám radost, že o nich můžu psát či mluvit jen stručně, jelikož se o všelijaké detaily (obzvlášť ty předvolební) starají jiní. Ano – první opravdu jarní dny jsou zázračné: všude hroudy zlatých keřů, že i suchar musí myslet na to, že hřivny zlata byly určitě mnohem krásnější než zlaté cihly a že obří stromořadí rašících vrb podél Vltavy budí představivost i takového výtvarného antitalenta, jakým jsem já…
Nebýt ale zimomřivých dnů, zase bychom ztratili další kus představivosti o stromech obalených květy a o loukách vlnících se rozkoší z polibků slunce.
Komentáře ovčáckého synka
No prosím – už jsem málem zapomněl, že kdysi dávno jsem v uranové šachtě málem umřel a poté, co jsem vstal z mrtvých, jsem byl přikázán na obsluhování sypačů a transportérů hlušiny vysoko na haldě, odkud byl vidět málem celý svět. A určitě má maminka a mé děvče tam, co byla Praha.
A ve mně se ozvala poezie. O to je pak pochopitelnější zavzpomínání například na jaro před 60 lety… A hlavně zrovna v plné síle propukajícího jara.
Vy, co mě posloucháte, jste možná tentokrát z mých předchozích slov v nejlepším případě překvapeni, ale spíš rozladěni, ne-li ještě něco horšího. Že zrovna já, tedy ten, který nazývá všechno pravými jmény, jsem se ani slovem nezmínil o tom, co se stalo v Petrohradě (radši říkám Petrsburgu – Petrohrad mi zní příliš sovětsky, aspoň někteří to určitě chápete).
Před několika měsíci jsem se v jedné glose přiznal, jak jsme na lágru uměli i v Rudém právu číst mezi řádky, abychom rozeznali, jaký bude osud naší země i osud náš. Ale mně se tentokrát na mou duši nechce překládat si současné komentáře do srozumitelného sdělení především proto, že nic srozumitelného v nich není.
I proto, že budou volby nejen u nás, ale i v Německu a ve Francii, a u nás vlastně dvakrát. S komentáři jednoho ovčáckého synka, co se jako správný vyučenec komunistických novin vytahuje jako všichni, co byli a jsou mistry světa na všechno. Nejen na lhaní.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
