Jiří Stránský: Milá česká těstovina
Do současného nového letopočtu jsem všem svým kamarádům a přátelům přál kromě zdraví i dobré nervy na všechny ty výroční osmičky, které nás čekají. Myslel jsem to spíš jako legraci, ale už teď, kdy taktak uběhlo prvních deset dnů prvního měsíce, vím, že to moc legrace nebude.
I když začátek je skvělý: v úterý bylo devadesát Tomáši Sedláčkovi, s kterým jsem i já byl čtyři roky zadrátovaný na lágru Bytíz (kolem nějž se dodnes jezdí na jihočeské, šumavské i rakouské rekreace). Médiím je povědomější tím, že je inženýr a generál s nejvyšším možným počtem hvězdiček a se spoustou metálů - ten poslední dostal v pondělí v předvečer svých devadesátin od prezidenta.
Osobně si sice myslím, že měl dostat vůbec nejvyšší řád Bílého lva, ale vem to nešť - všechno, co kdy ve svém životě konal, nekonal kvůli metálům. Dodnes je radost Tomáše poslouchat - trochu se divím, že mu víc nenaslouchají politici, určitě by byli noblesnější a dopouštěli se mnohem méně chyb a úkroků.
Ovšem po zprávách, kde ukazovali, jak Tomáš dostal tu medaili (nebo co to bylo) od prezidenta, jsem si před půlnocí pustil na dvojce Události a komentáře -a tam spolu seděli dvě evropské poslanecké hvězdy, pánové Zahradil a Ransdorf. U pana Ransdorfa se mi nerado říká pan, když je soudruh a nedávno se zase veřejně ke svému soudružství přihlásil. Zúčastnil se totiž položení základního kamene k pomníku Milady Horákové, kde, jak jsem se doslechl z rozhlasu a dočetl v novinách, řekl, že si Milady Horákové vždycky vážil i proto, že byla socialistka.
Sice tím netrumfnul soudružku členku ÚV KSČ Švermovou, která před desítkami let řekla, že Milada Horáková uvažovala o vstupu do KSČ, zato ale promluvil jako reprezentant partaje, jejíž ideologie u nás po onom osmičkovém únoru před šedesáti lety zadupávala do země a ničila všechno, co připomínalo svobodu a demokracii i za cenu vražd, včetně oběšení Milady Horákové. A dodnes, jako parlamentní strana v demokratickém a svobodném státě, nenašla odvahu se od své ničemné minulosti plně distancovat.
Naopak se s arogantní drzostí přihlašuje k podnětu poslance Jičínského, aby (stručně řečeno) vládnutí KSČ od roku 1960, jehož součástí bylo pokračování politických persekucí, srpnová okupace v roce 68 a následující normalizace, bylo prohlášeno za netotalitní. Ne-li přímo demokratické. Zvláštní "netotalita" - pamatujete si třeba měsíční krajinu na severu Čech nebo stovky lidí zavíraných i jen za to, že se opovážili nesouhlasit s vládou a jedinou stranou, která měla dopředu nadekretovanou "vedoucí úlohu"? Smyslem té poslanecké aktivity je útok na nově zřízený Ústav pro studium obou velkých totalit 20. století.
Líbí se mi na tom, že poslanec Jičínský prý kdysi začal jako sociální demokrat a pod vedením soudruha Fierlingera se jako takový nechal zrušit a vstoupil do řad té jediné strany. Za niž se pak autorsky podílel na nové komunisticko-ideologické ústavě, později z ní byl vyhozen a nakonec se stal jejím odpůrcem. Možná právě to on považuje za netotalitní: že mohl být odpůrcem. Že jiní za to šli sedět a dostali pořádně zabrat, zůstane tak nějak taktně stranou...
Onehdy jsem se při nákupu špaget zahleděl na sousední těstoviny, jimž se říká vrtule. Dokonce jsem je vzal do ruky. Pán vedle mě to postřehl a řekl mi, že vrtule jsou nejoblíbenější česká těstovina. "My totiž nedovedeme být rovní," dodal. "Prostě vrtule."
Z toho, jak se chová soudruh Ransdorf a vůbec celá jeho strana, čiší nabobtnalé sebevědomí, že znovu - stejně jak před pěti lety - jsou oni těmi, kdo nakonec ze všeho nejpravděpodobněji rozhodnou, kdo bude příštím prezidentem. Kdysi dávno zlikvidovali sociální demokraty, kteří byli proti sloučení s komunisty. Teď současné sociální demokraty znovu drží pod krkem. Či spíš na řetězu. Jako medvěda. A oni tančí a tančí a ruší totality a pak společně zruší ještě leccos dalšího. Každý ať si dosadí sám. Podle znalostí a svědomí.
Přeju nejen hezký den, ale celý ten osmičkový rok.
Autor je spisovatel
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.