Jiří Stránský: Laco

A Laco - sotva jsme sa potlapkali - hned začal: že zajel do Čech, aby si odpočinul od všetkých tých šovinistických nacionalistov a komoušských socanov, ale tuná u vas kam vstúpim, tam mi naskakuje husiaci koža z bývalých eštébákov a minulých i terajších komunistov... Doufám, že jsem jeho slovenštinu příliš neponičil. Ještě nedávno - ač vloni oslavil osmdesátku - učil na vysoké nejen slovenštinu, ale i češtinu, a proto mu udělalo radost, když jsem mu řekl, že se chystám napsat fejeton o letošním způsobu léta.

Pokyvoval hlavou, usmíval se, až řekl, že mi navrhuje lepší vančurovskou parafrázi: tento způsob českého komunismu se mi nezamlouvá, řekl mnohem krásnější češtinou, než jakou hovořím já. Namítl jsem, že to není přesné. Že mně především vadí, jak něco přes čtyřicet let čs. komunismu dokaličilo charakter Čechů, Moravanů a Slezanů do té míry, že jsme se z toho docela nevzpamatovali ani za tolik let po Listopadu 89. Že si dodnes jen málokdo ve vztahu ke své lidově demokratické minulosti naplno přiznal, jak se tehdy opravdu choval, že se (třeba) bál říct vlastním dětem, v jak sviňském režimu žijí, aby se neukecly ve škole, že je radši nabádal, aby se s tím smířily.

Laco se dál usmíval a řekl, že si na to Československo zadělalo už v roce 1938, kdy jsme prohráli co se dalo, ale hlavně jsme ztratili rovnou páteř a začali se hrbit. Mnohem víc než kdysi za Rakousko-Uherska. Že tisíce Čechů a Slováků se po rozdělení Československa a zřízení protektorátu postavily nacismu doma i za hranicemi, to změklé páteře ostatním milionům až tak moc nezpevnilo ani nenarovnalo. Jakmile se utlačovateli podaří vzbudit strach a závist, má vyhráno, řekl Laco tou svou moravsky půvabnou češtinou a znělo to mnohem naléhavěji, než kdyby to řekl po slovensky.

Pak dodal, že se asi do žádného slova nevešlo tolik neštěstí, hrůzy, tragedií, zmařených životů i zmařených nadějí, jako do slova kolaborace. A najednou se stane cosi, čemu se říká demokracie a všichni zjistí, že to slovo kolaborace je tak neuchopitelné, že se nedá trestat. A že si dokonce svá špatná svědomí a blbé pachuti můžeme vylévat na ostatních.

Na Laca mi to najednou připadalo až smutné. Popíchl jsem ho: na uranových lágrech jsme dokonce sami sebe obviňovali, že vlastně kolaborujeme ze všech nejvíc - dobývajíce pro bolševika smolinec na uranium 235 pro sovětské jaderné hlavice a bomby! Připomněl mi, že jsme taky vyčítali všem prvorepublikovým avantgardistům, že vlastně oni dali rozumy třídnímu boji, který nás pak zavíral, některé dokonce věšel. Já mu zase vyprávěl, jak jsem se na Pankráci sešel s Jiřím Muchou, který si mi postěžoval, že ten kriminál nejspíš nepřežije, a já mu připomněl, že kdysi jezdil luxusním vozem svého otce Alfonse Muchy do spolku Mánes zakládat komunistickou buňku...

Laco je zlatý: pokyvoval hlavou a pak řekl: letos se slavilo čtyřicet let Pražského jara, v srpnu se připomene, jak jsme se svorně postavili proti okupaci. Kdy se oslaví začátek normalizácie? Všem přeju hezký den i hezké léto.

Autor je spisovatel