Jiří Stránský: Divácká krize

Taky byl (a nejspíš dál je) známým milovníkem divadla Spejbla a Hurvínka, zato neměl rád Newyorskou filharmonii a nechtěl dát peníze na její účinkování v Praze v rámci evropské akce Praha - město kultury 2000. A tam někde se počalo jeho nenápadné přejmenování z Igora na IGNORA. Naštěstí pro něho čas ve své milosrdnosti dal na osobu i jméno zapomenout.

A najednou čekám před pár dny na metro ve stanici Dejvická a slyším: "Radní přes pražskou kulturu má fakt výstižné jméno - ten nejen že už zrichtoval, co mohl, on to richtuje dál. A víc a výš." Druhý muž dodal: "Až ke světlým zítřkům, kdy magistrát bude předpisovat divadlům co mají hrát, jak to mají hrát a kdo to smí hrát a kdo ne..." První pokyvoval hlavou: "Taky se mu říká kulturista. Kvůli těm svalnatým činům, jimiž likviduje divadla, která odolávala i komunistům."

Tak. A teď bych k tomu měl něco říct i já. Nejdřív bych asi měl připomenout, že velice nedávno byly udělovány divadelní ceny. Nejdřív Ceny Alfreda Radoka a za necelé dva týdny po nich Ceny Thálie. A že i ony ukázaly, jak se - nejen naše - žádná společnost neobejde bez divadel, bez koncertních síní, bez galerií, bez všeho, co způsobuje, že nejsme kulturními troglodyty. A rozhodně že se spíš obejde bez chrámů všeho, čemu Římané říkali "panem et circenses" - chléb a hry. Kam patří 231 obřích supermarketů (jak jsem se dočetl) i nespočet sportovních hal a multikin, jimž může být kvalita filmů ukradená, neboť jejich měřítkem je návštěvnost v doprovodu spotřebovaných popcornů a nápojů.

A do toho přichází kulturista z magistrátu, který se pasuje na toho, jenž ví nejlépe jak a co, a především má strach z nějakého pana Kratochvíla, amerického to občana, jenž vyhrožuje žalobami u evropského soudu v Haagu, o němž sám ví nejlíp, že by jeho vymyšlená pře byla projednávána v horizontu dalších dvaceti let.

Přiznávám se, že boj o existenci divadel a především těch, která za normalizace byla ostrovem kulturnosti a kultivovanosti, sleduju velmi pečlivě. A dost mě překvapuje, že divadelníci tak rychle zapomínají na všechno, čeho byli schopni v listopadu 89 a nechápu, proč společně nenapíšou otevřený dopis svým divákům, kde všechno pojmenují pravými jmény. Proč naplno nezavarují své diváky, že by se tomu pánovi, co to tak richtuje, mohlo dařit totéž, co se dařilo bolševikovi: umlčovat umění. Ne ideologicky, nýbrž tržně. Už teď se chová jako trhovec.

A diváky těch divadel taky nechápu. Dodnes jsem neslyšel, že by se ozvali. Proboha! Co jsme to zač, my Češi, Moravané a Slezani? Je to těmi pískovišti, na nichž si hrajeme své hry a nikoho k těm bábovičkám nepustíme, protože se o ně bojíme s touž silou, jako o své kuličky? Myslím ty hovniválské?

Vzpomínám si, jak Winston Churchill na konci války poděkoval divadlům, obzvlášť londýnským, která nepřestávala hrát ani při nejhorším bombardování, nanejvýš - jak se v divadlech říkalo - měla trochu delší přestávky mezi jednotlivými dějstvími. Zajímalo by mě, jak by se s tím tenkrát popasoval náš radní přes kulturu. Protože i v Londýně patří řada divadel městu, asi by jim zakázal hrát - což by určitě bylo lepší, než jim eventuelně platit nemocenskou či pohřebné po zásahu bomby. Ještě k něčemu se přiznám: nerad bych byl osamoceným hlasem na poušti. Ale i kdybych byl, hubu takzvaně nezavřu. S nadějí, že se ke mně někdo přidá.

Autor je spisovatel