Jiří Peňás: Ztohoven - a umělecká provokace dnes

Dosti nevěrohodně přimalovaný výbuch ve skromně sledovaném televizním pořadu, v němž jsou nehnutě zabírány scenérie našich hor, mohl spíš způsobit jistý údiv, co tam ta podivnost dělá, než že by se obyvatelstvo vrhalo hromadně do krytů - pokud by je ovšem vůbec našlo. Nicméně k jistému zásahu do autorských práv skutečně došlo a nelze se divit vedení televize, že na umělce podalo žalobu. Na druhé straně bych se rovněž divil, kdyby z takové reakce členové Ztohoven byli překvapeni, ba kdyby s ní nepočítali.

Především tu řekněme, že soudní proces lze považovat za součást jejich uměleckého záměru. Bez něj by dílo nebylo úplné. Však si všimněme, že i soud pojali jako svého druhu performanci, zvláštním autobusem s nimi přijelo do Trutnova několik desítek známých a přátel, šlo tedy o jakousi kolektivní manifestaci, na jejímž konci mohl být třeba pěkný výlet do Krkonoš na místo virtuálního činu. Nechci v žádném případě tvrdit, že soudní proces je něco obzvláště příjemného a že by si jej členové Ztohoven jen užívali.

Mohlo to taky pro ně dopadnout nepříjemně, soudce mohl být přísný a morous, mohl jim napařit nějakou pokutu či snad i podmínku, což by však - ruku na srdce - bylo jen další vhodnou součástí jejich umělecké kreace. Naštěstí se tak nestalo a umělecké dílo "výbuch atomovky" lze snad považovat za dovršené.

Žijeme zaplaťpánbůh ve společnosti, které se také říká permisivní. To je společnost, která dovoluje mnohem víc než společnosti předchozí, a to nejen ty totalitní. Platí v ní, že normy chování jsou dosti volné, projevy nonkonformity, kritičnosti, ba odporu k obecným pravidlům tolerovány. Dříve se umělec - a není to ani ve svobodných společnostech tak dávno - mohl dostat do konfliktu se státní mocí poměrně snadno a za věci, kterých si dneska nikdo ani nevšimne.

To nesouvisí jenom se zákony, které se v oblastech morálky podstatně změkčily - například ještě v 60. letech byla i na Západě pornografie trestná - ale i s celkovým rozkolísáním estetického vnímání a vkusu. Kvůli údajným oplzlostem a pobuřování se knihy, jež se nyní považují za klasické, zabavovaly ve Francii a v Anglii ještě ve třicátých letech. Moderní výtvarné umění dlouho žilo z toho, že narušovalo zavedené estetické normy, tedy představu, co je krásné, což bylo zároveň dlouho spojováno i s tím, co je slušné a uměřené.

Roztřesená a chvějivá atmosféra impresionistů, kterou považujeme právem za krásnou, pobuřovala zprvu právě tím, jak se lišila od dokonalých tahů štětce klasické malby. Abstrakce ve výtvarném umění a hudbě byla zpočátku brána přímo jako skandální provokace a provedení prvních děl Stravinského byla vypískána.

To se už dávno změnilo. V umění je dovoleno téměř vše, co není výslovně kriminální povahy a ani to není jisté. Typický fenomén současného vizuálního umění - a já připouštím, že jde o umění - tedy graffiti, má protizákonné chování přímo zabudováno do svého obsahu. Víc než samo dílo je tam důležitá akce, rychlost provedení, nebezpečí, kterému je writer vystaven. Občasné návrhy, že by se mladí hoši mohli zaregistrovat a jít pod dohledem úřadů pomalovat spořádaně nějakou zeď se naprosto míjí s tím, o co v této disciplíně jde.

Problém je samozřejmě v tom, že ne každý, zvláště majitel domu, jehož fasáda byla vystavena tomuto druhu tvorby, je příznivcem takového umění. Přitom kdyby se sprejové tagy vystavovaly v galerii, byly by mu nejspíše zcela lhostejné, některým by se možná i líbily. Umělcova satisfakce, kterou jistě vždy pociťoval, když vyprovokoval měšťáka v jeho estetických jistotách, je dnes už těžko dosažitelná konvenčními prostředky. Ani umělý výbuch, stejně jako pomalovaná stěna, nemůže existovat jinde než na místě, kde podle vžitých i zákonných představ nemá, co dělat.

Stejně jako sprejer se nepůjde nejdříve zeptat pana domácího, jestli mu může pomalovat dům, umělci ze Ztohoven se těžko mohli podat žádost na vedení televize.

Tím ovšem umělec přece jen něco riskuje. Toto riziko je však jednou z mála možností, jak zachránit pro umění velkou romantickou hodnotu provokace a pronásledování. Z toho důvodu lze skoro trochu umělce litovat, že soud došel k názoru, že jejich legrační výbuch nikoho nevyděsil.

To zní trochu jako urážka a nedocenění jejich tvorby. Budou muset přidat.

Autor je redaktor časopisu Týden