Jiří Peňás: Špatnej beton

Minulý týden začali na Smíchově kopat. Kope se sice neustále něco, každou chvíli je někde nějaký příkop nebo výkop, který se občas zapomene zahrabat, ale tohle kopání je generální a důkladné. Po celé délce Štefánikovy ulice se totiž vyměňují tramvajové koleje a nejen koleje, ale i to, co je pod nimi, tedy to podloží, přičemž je zajímavé, že tramvajové koleje nemají na rozdíl od vlakových pražce, tedy oni je asi mají, ale jsou zapuštěné do země, čímž nebrání provozu a lze mezi nimi jezdit. Kdyby pražce měly, pak by se po nich dalo jezdit pouze na upraveném kole kolejovém, takovém, co měl výpravčí Hubička v Ostře sledovaných vlacích, o čemž někdy sním. Chápu, že by to ovšem nebylo v městském provoze asi jednoduché a musely by se vyřešit otázky jako je zapojení do jízdního řádu či taxovné a vůbec... Když o tom tak přemýšlím, tak by to asi nešlo.

Ale zpátky na Štefánikovu ulici a k výkopům. Když jsem poprvé minulý týden viděl to hemžení pracovních čet v červených kombinézách, nasazení těžkých strojů, jejich ruch a lomoz, byl jsem zaskočen. To už jsou tu zase? Vždyť je to sotva pár let, co tu ulici překopávali - to tam něco zapomněli, něco jim tam spadlo nebo se jim to právě tady líbí. Nebo jako logikou se to vlastně řídí? Jezdil jsem ještě několik dní podél výkopů, vlastně se mi jelo lépe, protože jsem nemusel dávat pozor na tramvaj, ale divit jsem se nepřestal.

Nakonec jsem se odhodlal k tomu, čemu kolegové v novinách říkají investigace. Zastavil jsem a chvíli jsem mezi pracujícími muži pohledem hledal někoho, komu bych mohl bez rizika položit pár otázek. Vybral jsem si muže, který byl na rozdíl od ostatních v civilu, měl jsme takovou pracovní vestu a v ruce skládací metr. Musel jsem trochu křičet, abych přehlušil rámus sbíječky. Dobrý den", volám (pozdrav čest práci! mě taky napadl), mohu se vás na něco zeptat?" Muž si mne všimnul a pohlédl na mě. "To tady vyměňujete koleje, že?", nezačal jsem právě bystře, ale nějak jsme se do tématu dostat museli. Muž pouze kývnul. "No a neděláte to nějak často?", šel jsem k věci. u Jak jako, jsou popraskaný panely, tak se to musí udělat." Promluvil muž. "Aha, ale to přece není tak dávno, co se tady pokládaly, takových pět let," řekl jsem. Sedm", opravil mě. Toto letí, pomyslel jsem si. Tak sedm let, Takže panely vydrží sedm let, jo. To není moc, ne," řekl jsem. "Pane, to záleží na betonu," řekl on. "Takže byl špatnej beton?" - (byl jsem rád, že debata získala odbornou úroveň) "Jo, špatnej beton." "A - snažil jsem jít k jádru věci - jak dlouho by to tedy mělo vydržet správně?" - Tak dvacet let, když je správnej beton." - "Fíha, to musel bejt hodně špatnej beton," řekl jsem, - "Jo, špatnej". - "Eh, a neměl by za to někdo, jaksi, být odpovědný, přece jenom to je veřejná věc, rozkope se půlka Smíchova, tramvaje nejezdí, že ... u Betonárky pane," skočil mi do řeči. - "A nevíte jaký betonárky?," jako bych se chystal je bojkotovat a přestat od nich odebírat beton pro vlastní potřebu. "To nevim, pane," řekl, zapálil si cigaretu a měl jsem pocit, že tím dal najevo, že považuje náš hovor za uzavřený. "Ale někomu se to vyplatí, že byl špatnej beton, že, aspoň je důvod rozkopat ulici, asi někomu na magistrátu, ne?" řekl jsem ještě, ale poslední slova už přehlušila sbíječka.

Chvíli jsem tam ještě stál, pak jsem šlápl do pedálů a myslel na to, že si to musím zapsat, abych se za sedm let, nebo možná i dřív, zase měl o čem odborně bavit.

Autor je redaktor časopisu Týden