Jiří Peňás: Pusťte Barboru

29. květen 2012

Také u nás si někteří komentátoři neodpustili posuzovat děsivý případ z rakouského Amsttetenu z hlediska kolektivní národní psychologie. Konání sadistického devianta Josefa Fritzla mělo dle nich býti dosti extrémním vyjádřením rakouské katolické mentality, jejího sklonu pokrytecky schovávat věci pod koberec, tady přímo až do sklepa, její zaliby v pořádku až mrtvolném a v zbožštění otcovské autority, která si dělá právo na všechno, tedy i plodit děti se svou dcerou. Myslím ale, že takové psychologizovaní ve velkém je nesmyslné a Rakušané si takové hlouposti nezaslouží, natož od nás.

Co bychom totiž obecně vyvodili pro naši mentalitu z případu týraných dětí v Kuřimi a s nimi pravděpodobně spojeného osudu Barbory Škrlové? Nejspíš nic, co bychom byli ochotni stáhnout na sebe. Týrání dětí je strašná věc, možná nejhorší na světě a člověk, který něco takové koná, se jako by nořil do absolutní tmy, která na něm pohlcuje všechno lidské. Je možné, ba nutné viníky soudit, pokusit se nalézt pravdu a pachatele potrestat. Zároveń myslím, že rodič, který páchá zlo na vlastních (nebo svěřených) dětech se k záhubě odsuzuje vlastně sám, je to sebevražda také sebe sama.

Kuřimský případ je zmatený, nepřehledný a v jistém smyslu bláznivý. Vedle pravděpodného týrání dvou malých dětí (což si samozřejmě zaslouží pozornost státních orgánů) se v něm odvíjí prapodivný případ Barbory Škrlové, tedy oné pseudo-Aničky, která po celou dobu prochází jako by metamorfózou, v níž se už pravděpodobně ani ona sama nevyzná. Naposledy ji veřejnost viděla minulý týden při soudním líčení a znovu žasla. Měla za sebou několik měsíců soudní vazby, po níž přišel zavalitý, na krátkoostříhaný tvor, který apaticky hleděl do země a odpovídal jednoslovně tichým hlasem. Působila, myslím, že nejen na mě, jako bytost, která se ocitla už dávno v jiné dimenzi, pro kterou je tento svět nehostinné cizí místo, na kterém se jí nechce být. Bezprostředně po vynesení osvobozujícího rozsudku, byla opět vzata do vazby, neboť je obviněna z týrání svých nevlastních a fiktivních sourozenců Ondřeje a Jakuba.

Já samozřejmě netuším, co vědí vyšetřovatelé, případ jen - snad pozorně - sleduju v médiích, takže nemohu vyloučit, že se pletu a že nějaké přesvědčivé, dosud neznámé důkazy žalobce vytáhne u soudu. Ale z toho, co jsem o případu četl a z toho, jak na mě případ působí, bych se vsadil, že Barbara Škrlová je obětí, byť těžko vlastně říct čeho, a ve vazbě by být držena neměla. Myslím, že tu máme co dělat se zvláštním případem kombinace zčásti dobrovolné a zčásti násilné manipulace, s případem vyšinutého pokusu, v němž byla překročena všechna mez a při níž se Barbora (a její vyšinuté pomocnice) ztratily v sobě samých. Nechápu důvody, proč je tento na první pohled zlomený člověk držen ve vazbě, proč musí být k soudu přiváděn v poutech a proč je po vynesení osvobozujícího rozsudku znovu zatčen. To, co bylo zveřejněno o účasti Barbory na údajném týrání dětí Kláry Mauerové - měla si s devítiletým Jakubem lehnout z výchovných důvodů do vykopaného hrobu - působí šíleně, ale nikoli tak, že je za to zodpovědná Barbora Škrlova. Spíše si lze představit, že takové zvrácené experimenty podstupovala ve zmenšené míře příčetnosti, v jakémsi posunutém vědomí, kdy také ona se stala bezvládnou hračkou v rukou těch zvláštních, provděpodobně šílených sester.

Soud minulý týden správně usoudil, že vydávat se za dítě nelze považovat ze trestný čin, zvláště když lze mít za to, že Barbora se za dítě nevydávala, nýbrž dítětem - alespoň ve svém vědomí - skutečně byla a je. Není možné soudit duševní pohnutky, které vedou člověka k tomu, aby popřel svou identitu. Jestliže se chtěla stát dítětem, má ji pomoci psychiatrie, přičemž si nejsem jistý, nemá-li i ona raději svěsit ruce do klína nechat a ji v jejím dobrovolném bludu.

Možná se ta třiatřicetiletá žena skutečně provinila, snad bude soud uvážlivý a rozsudek spravedlivý. V tuto chvíli mám ale pocit, že se stát na té bytosti proviňuje a existují jistě méně kruté způsoby, jak ji uhlídat, než ji držet v izolované cele. Stát by měl mít odvahu tohoto evidentně neškodného člověka pustit a nechat ho, nechť si sní o svém věčném dětství. Třeba k tomu má důvod.

Autor je kulturní publicista

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.