Jiří Peňás: O ponožkách

Bral jsem je jednu po druhé do ruky, porovnával, přikládal k očím a prohlížel jsem si jejich charakteristické znaky, tedy především jakési drobné dekorace (dávám přednost ponožkám tmavým a nevýrazným) a snažil se nalézt jim odpovídajícího druha či družku.

Občas se mi zdálo, že jedna ponožka by mohla patřit k druhé, ale naprosto se lišily ve stupni opotřebovanosti. Vždy je přitom nosím stejnou dobu, tedy snažím se, aby to nebylo déle než jeden den, přesto se mi stále množí páry, v nichž je jeden zástupce výrazně utahanější než druhý.

To je ještě ta lepší eventualita, mnohem častější jsou případy, kdy se ponožka vyskytne absolutně sama a neodpovídá jí žádná jiná. Přitom vím zcela určitě, že ponožky svlékám společně, též je společně kladu do pračky a společně se v ní i perou. Občas samozřejmě může nějaká kamsi zapadnout, ale to samo o sobě nevysvětluje fakt, že po každém praní vychází část ponožek osamělých, individualizovaných či přeměněných.

V tu chvíli to ještě není tak patrné, všechny jsou mokré a člověk je ještě nekontroluje. Záhada se projeví až na ponožkách uschlých, kdy se je snažím marně sehnat do páru. Ne všechny samozřejmě ztratí svého druha, ale vždy nějaká ano. To propadám filosofickému zoufalství, neboť v tom vidím hlubokou metaforu lidského osudu, jeho osamělosti a ztracenosti.

Ponožky jsou přitom předmětem párovým, zprvu se vyskytují pouze ve dvojici, neslyšel jsem dosud, že by se ponožka prodávala po jedné. Nikoho snad neurazím připomenutím eventuality, že člověk může také o nohu přijít, i tak si zřejmě kupuje ponožky obě. Na rozdíl od rukavic, jež jim jsou jakýmsi protějškem, se u ponožek nerozlišuje, zda se jedná o levou či pravou, v tom je jejich síla i slabost. Nemusíme se zabývat přemýšlením, na jakou nohu ji natáhneme, a snad k nim máme vztah poněkud lhostejný a přezíravý.

Mluvím tedy za sebe, nevylučuji, že jsou mezi námi i ponožkoví fetišisté, kteří tento druh oděvu uctívají a vyloženě ho hýčkají. Odpustím si tu exkurs do psychoanalýzy ponožek, i když jejich erotický potenciál by stál za úvahu, byť může být i záporný. Poznamenám jen, že nechápu, co je tak pobuřujícího na spojení mužských ponožek a milostného aktu, jak občas člověk slýchá, ale to bych zabíhal.

Důležitější je, že ponožky nejsou spojeny žádnou pevnou vazbou, takže je velmi snadné, že se ocitnou samy. Vzpomínám si na ranné dětství, kdy jsem nosil rukavice, které byly k sobě přivázány šňůrkou, která vedla rukávy kolem ramen (či spíše tehdy ramínek), což zabraňovalo tomu, abych rukavičky ztratil. Třeba by něco podobného bylo možné u ponožek též instalovat, nejsem si však jistým, zda potom už rovnou nenosit punčocháče.

Na rozdíl od čepic a šál se ponožky nejčastěji ztrácejí, když nejsou používány. Máme-li je už šťastně na nohách, pak většinou nezmizí. Ze známých důvodů je tam nemůžeme mít příliš dlouho. Jejich údělem je tedy častá výměna a velká amortizace. Tím se též liší od ostatního šatstva, což z nich činí parie. Možná se nám pak mstí svou tichou vzpourou a jeden z dvojice se rozhodne zmizet. Je to jeho právo. Nám zůstává pak jen jeden nepotřebný díl, který však většinou nevyhodíme, ale uložíme v naději, že se postrádaný partner vrátí. Bývá to klamná iluze, ale ponožková naděje umírá poslední.

Autor je redaktorem časopisu Týden