Jiří Peňás: Nechutný výroční fejeton

29. květen 2012

Rok 1968 jsem sledoval z žabí perspektivy. Nástup Dubčeka jsem myslím nepostřehl, Pražské jaro jsem poznal podle většího množství žížal, které jsem si v nestřeženém okamžiku strkal do pusy. První konfrontací s událostmi širšího světa představoval vpád ruských vojsk, který vypadal z mé pohledu poněkud pohádkově, jako když do země vtrhne černokněžník nebo drak nebo něco takového.

Oznámení o sovětské okupaci jsem přijal pravděpodobně na nočníku. Sedával jsem na něm dlouho a rád, protože jsem se stále ještě úplně nepropracoval z fáze anální ke stádiu genitálnímu. Zcela jsem se soustředil na libidinózní pocity, které mi sezení na nočníku přinášelo, byl jsem snad ve stavu blažené meditace, myslel jsem na brouky, jak je budu mučit a také na odpadky, jak se v nich budu přehrabovat a najdu třeba špejli od jitrnice.

Babička - byl jsem tehdy u babičky v jednom moravském městě - krájela nudle, které měl děda rád. Ráno se vydal statečně do města, neboť se zprávu o vpádu Rusů dozvěděl z rozhlasu. Telefon neměli. Když přišel, posadil se na gauč a řekl: "Tak Rusové už só tady." Tanky se na město valily ze severu, od polských hranic, kde se vojska chystala k intervenci už od jara. Předpokládám, že jsem v tu chvíli dokonal potřebu, byla mi poskytnuta pomoc a základní ošetření při zvedání se z nočníku, obsah hrnce pak babička spláchla do záchodu.

Generace, k níž patřím, tedy generace nočníková, pak vyrůstala v poměrech, kdy jako by se má tehdy přirozená a přiměřená činnost stala národní normou. Vykonávání potřeby se stalo testem politické spolehlivosti a loajality. Čím bouřlivěji a častěji děj probíhal, tím byla větší naděje na kariérní postup nebo třeba jen na rodinný klid. V produkci hnojiva se náš stát dostal na světovou špičku.

Uprostřed země zela obrovská žumpa, do které po dvacet let přinášeli občané organizovaně i spontánně svůj kyblík. Při vyklápění obsahu nekrytá hladina žumpy poněkud vystříkla a cosi ulpělo na šatech i kůži příchozích. Celý národ byl brzy pokryt drobnými tečkami, přičemž nešlo o pihy. Východní velmoc pochopila, že nejlépe tento národ, kterému se před časem zachtělo návratu ke kulturnějším a civilizovanějším zvykům, ovládne, omámí-li ho zápachem z vlastních lejn. Zřídila latrínovou vládu, která vykonávala kontrolu, jak ochotně a s jakou spolehlivostí, ba horlivostí lid přistupuje k mísám.

O moc víc jí vlastně nešlo, než o tento úkon. Věděla, že jeho dobrovolné a poddajné provedení stačí, neboť po něm se už stejně nikdo na nic samostatného či vládu ohrožujícího stejně nezmůže. Sebeponížení bylo vydáváno za rozumný postoj, přičemž vlastně o postoj nešlo, nýbrž o jakýsi posed se spuštěnými kalhotami. S těmi se, jak známo příliš dobře nestojí.

Několik vzpurných individuí, kteří se latrinovému diktátu vzepřeli, žilo dlouho v izolační karanténě a národ se k nim začal obracet, až když byla žumpa skutečně již přeplněná. Zbavování se záchodových zlozvyků trvalo pak dlouho a není ukončeno vlastně ani dnes. Jedním z průvodních jevů onoho nechutného počínání je totiž předstírání, že se nic takového nedělo a byl-li tu nějaký zápach, pak nebyl náš. Dělo a byl.

Seděl jsem tedy 21. srpna 1968 na nočníku a netušil jsem, že si na něj na příštích dvacet let sedne skoro celý národ. To, co vyseděl, to nebylo věru nic vábného. Než to vyvětrá, bude to ještě nějakou dobu trvat.

Autor je redaktor časopisu Týden

Spustit audio