Jiří Peňás: Lehnout si na otoman

Já se na tuhle scénu můžu dívat znovu a znovu, vždy mne dojme a donutí říct si ještě jeden další důvod, proč má smysl žít: a to jsou Allenovy filmy. Píšu to 1. prosince, kdy má Allen narozeniny, třiasedmdesáté. Díky dnešní snadné dostupnosti filmů si lze - už i legálně - dopřávat permanentní allenovský festival, v němž je možné téměř rok po roku sledovat, jak se proměňovala jeho tvář, jak se měnilo i jeho herectví a témata jeho filmu, od těch nepřekonatelně legračních po filmy stále závažnější, vyzrálejší, dramatičtější, pak zase jaksi uvolněnější, v něčem klidnější a snad i rutinovanější, ale vždy naplněné obrovskou mírou porozumění pro to, co je v životě důležité.

Samozřejmě, že tím mám na mysli humor, protože vtip z Allena tryská asi stejně jako z pouště Saudské Arábie ropa, ale kdo jeho filmy zná, ví, jak je ten jeho humor v základu smutný, jak vychází z prožívání světa v podstatě tragického a pochmurného a jak právě humor je tím, co toto pesimistické vnímání prosvětluje a zklidňuje. Nejlepší humor je totiž vždy ten, když si přitom řekneme, pane jo, takový skvělý vtip, taková úžasná legrace a přitom - stejně jednou zemřeme a vesmír se smrskne, že v něm nebude žádné místo na procházky v dešti.

Netvrdím, že existuje nějaká ucelená allenovská filozofie (jako tomu je v případě filmů Bergmanových), ale zcela jistě jsou při vší zábavnosti filozofické a existenciální. Je za nimi jistě cítit židovská náboženská tradice, ovšem ve stavu postholocaustovské krize, v níž svět a vesmír je pravděpodobně bez Boha a život nemá smysl, je krutý a bez naděje a vztahy mezi lidmi, zvláště ty milostné, jsou velice velice obtížné a křehčí než porcelánový chrup. A přesto se musí lidé snažit tím vším smutkem nějak protlouct a vést slušný a dobrý život.

Některé Allenovy filmy po svém a jinak ukazují to, co ve knihách Dostojevskij, Albert Camus, Sartre a ve filmech milovaný Bergman, tedy jak pokračovat dál, když dojde na nejhorší a před člověkem se otevře prostor nicoty, v němž nic nemá cenu a všechno - i třeba vražda - je možná. Nikdo nám nezaručuje, že naše slušné chování dojde odplaty a že se člověku vyplatí.

Možná se vůbec nevyplatí, šťastnější mohou být - a často jsou - lidé sobečtí a bezohlední. Ale to, o co Allenovi myslím jde, je naznačit, že ne na všechno lze hledět pod úhlem, zda se to vyplatí, že prostě jsou "investice, které se nevrátí", jak říká v Zahraj to znovu, Same, přítel zdrcenému Allenovi, kterého opustila milovaná žena.

A možná i sám život je takovou nevratnou investicí, protože není Šéf, který by nám ze něj spočítal honorář. Ale i v tom životě bez Šéfa stojí za to pokračovat, vést ho pokud možno slušně a s vědomím, že v tom člověk nejede sám. A někdy si lehnout na otoman a zkusit si vyjmenovat pár věcí, pro které stojí za to žít: ehmm. Tak tedy: Allenovy filmy...

Autor je redaktor časopisu Týden