Jiří Pehe: Volby, které změní českou politiku

Zeman tehdy jmenoval Babiše do čela menšinové vlády, i když věděl, že nezíská důvěru sněmovny. Poté nechal tuto vládu vládnout více než šest měsíců s tím, že se musí najít jedna nebo dvě strany, které by s Babišem vládly. Jak víme, to se podařilo, když sociální demokracie nakonec vstoupila do vlády, zatímco komunisté se rozhodli vládu podporovat z poslaneckých lavic.

Čtěte také

Petr Šabata: Většina ve sněmovně by byla, záleží na prezidentovi a pak na Petru Fialovi

To nyní nebude skoro jistě možné nejen proto, že prezident není v takovém zdravotním stavu, aby mohl natahovat lhůty a počkat si, jestli se některá ze stran antibabišovského tábora podvolí jeho tlaku. Pokud obě koalice zůstanou jednotné, nemá současná situace pro duo Zeman–Babiš vítězné řešení.

Všichni spolu

Koalice si potřebu jednoty dobře uvědomují, takže jen několik hodin po skončení hlasování vydaly memorandum, v němž společný postup deklarují a vyzývají prezidenta, aby jmenoval premiérem lídra vítězné koalice SPOLU Petra Fialu. Zdá se, že zásadnější pnutí mezi nimi nevyvolalo dokonce ani voličské kroužkování na kandidátkách obou koalic, jehož největší obětí byli v rámci koalice PirStan Piráti a z něhož na úkor svých koaličních spojenců v koalici SPOLU významně profitovali lidovci.

Čtěte také

Radko Kubičko: Skromný profesor Fiala bez charismatu nakonec porazil všechny

Společná sněmovní většina, kterou podtrhly deklarací jednoty v povolebním memorandu, oběma koalicím umožňuje, aby tlačily prezidenta ke zdi, pokud jejich většinu nebude chtít uznat. Mohou mu vzhledem k jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu dokonce hrozit zbavením prezidentských pravomocí podle článku 66 ústavy, k čemuž jim stačí prosté většiny v obou komorách parlamentu.

Mohou také obsadit křeslo předsedy sněmovny, který může sehrát klíčovou roli při případném předčasném odchodu prezidenta. Pravomoci prezidenta se v takovém případě rozdělí mezi premiéra a předsedu sněmovny – právě předseda sněmovny přitom jmenuje nového premiéra.

Kdo všechno prohrál

Situace je tak pro dosavadně perfektně fungující mocenské duo Zeman–Babiš v podstatě bezvýchodná. Obě koalice mají nástroje, jak se bránit případným pokusům prezidenta nechat Babiše opět dlouho vládnout bez důvěry.

Tyto volby ale mají hlubší dopady než jen výsledky, které jsou faktickou porážkou Babiše. Ten koneckonců ve srovnání s minulými volbami přišel jen o zhruba dvě procenta voličů. Jsou také katastrofou pro dosavadní parlamentní levici - komunisté přitom mají už jen malou šanci, že vstanou z politického popela.

Další důležitou zprávou je faktická prohra nacionalistické pravice. Výsledky Svobody a přímé demokracie Tomia Okamury jsou slabší, než se čekalo, žádná jiná podobná strana se ani nepřiblížila k pětiprocentní hranici. Tato část politického spektra – zdá se – doplatila na to, že na relativně malém dvorku bylo příliš mnoho kohoutů.

V nejobecnější rovině jsou výsledky českých voleb obratem v trendech, kterých jsme byli svědky ve střední Evropě. Vítězství stran hájících liberální demokracii nad dosud většinovým táborem tvořeným nacionalistickými populisty, krajní pravicí a postkomunistickou levicí vysílá důležité poselství do Evropy. Obavy, že naše země půjde ve šlépějích Maďarska a Polska, jsou, jak to vypadá, zažehnány.

Jiří Pehe|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Pokud budou chtít ovšem strany hájící liberální demokracii svoje vítězství zacementovat, bude pro ně důležité zvládnout ještě jeden úkol: musí pomoct ke zvolení prezidentovi, který bude hájit podobné hodnoty jako ony.

Autor působí na New York University Prague