Jiří Pehe: Klaus a Zeman ničí své politické dědictví

Klaus se po rozpadu své druhé vlády v roce 1997 proměnil z reformátora, který podával přihlášku do Evropské unie, v otevřeného euroskeptika a obhájce ruské zahraniční politiky.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Dobří prezidenti měli tři životy

Coby prezident se v letech 2003 až 2013 zapsal do historie nejrůznějšími výpady proti takzvanému europeismu, popíráním klimatických změn i útoky na občanskou společnost, soudcovský stav nebo aktivisty na poli lidských práv.

Zeman, jehož vláda dovedla zemi do Severoatlantické aliance a přispěla k úspěšnému dokončení přístupových rozhovorů s EU, se po neúspěšném pokusu stát se prezidentem v roce 2003 z politiky na téměř deset let stáhl. Když se prezidentem v roce 2013 nakonec stal, strávil nemálo času snahami pomstít se svým politickým oponentům. A také svévolnými výklady ústavy, nekritickou podporou Andreje Babiše a opakovaným zpochybňováním zahraničně-politické linie země v podobě svých proruských aktivit po ruské okupaci Krymu.

Proměna ve spojence politických extremistů

Že nad Klausovými a Zemanovými demokratickými instinkty začala mít navrch touha po moci, ukázali oba už v podobě uzavření opoziční smlouvy v roce 1998. Ta nejen podvázala některé demokratické mechanismy a umožnila oběma politikům si rozdělit moc ve státě, ale také byla nástrojem k útoku na menší politické strany v podobě pokusů o účelové změny ústavy.

Čtěte také

Jiří Leschtina: Klaus a Zeman v cinkotu metálů

Přesto se dá argumentovat, že kdyby z politiky odešli na konci funkčního období Zemanovy vlády v roce 2002, bylo by na jejich politický odkaz dnes nahlíženo převážně pozitivně. Bohužel pozitivní politické dědictví oba postupně prošustrovali jak svéráznými pojetími prezidentské funkce, tak postupným příklonem k politickému extremismu.

Klaus se během svého pobytu na Hradě zcela rozešel s Občanskou demokratickou stranou, kterou založil, a obklopil se lidmi s krajně nacionalistickými názory, jako byli ti z občanské iniciativy D.O.S.T. Opakovaně také vyjadřoval podporu politickým projektům, které odmítaly členství země v Evropské unii nebo zpochybňovaly naše členství v NATO.

Po svém odchodu z prezidentské funkce se stal otevřeným podporovatelem extremistické Alternativy pro Německo, aby později podporoval svého syna při založení podobného projektu u nás – hnutí Trikolóra. Nikoho už tedy ani nepřekvapilo, když nedávno oznámil, že v komunálních volbách volil Svobodu a přímou demokracii Tomia Okamury.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Proč byla Opoziční smlouva nestandardní

To Zeman ještě před nástupem na Hrad stál u zrodu postkomunistické Strany práv občanů. A když se tato strana neprosadila do Sněmovny, vybral si v prezidentské funkci za spojence SPD i komunistickou stranu. Oba politické subjekty mu výměnou za jeho přízeň pomáhaly udržovat u moci Babišovu vládu.

Do funkcí v Ústavním soudu i dalších institucí se pokoušel prosadit lidi s problematickou minulostí, kteří zastávali postoje relativizující zaběhnuté výklady ústavy a lidských práv.

Jiří Pehe|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Ombudsmanem se kupříkladu stal na základě jeho nominace Stanislav Křeček, jehož působení v této roli lze nejlépe popsat pořekadlem „kozel zahradníkem“. A nyní Zeman navrhl do funkce Křečkova zástupce Zdeňka Koudelku, který kandidoval v minulých volbách za Trikolóru.

Historici budou mít každopádně v budoucnosti dost námětů k přemýšlení nad tím, jak a proč se dvě z největších osobností transformace po roce 1989 proměnily ve spojence politických extremistů a dlouhodobě působili jako obhájci autoritářského Ruska.  

Autor působí na New York University Prague