Jiří Leschtina: Co nám říká krvelačný vzkaz na mešitě

Snad někdy počátkem devadesátých letech, naplněných optimismem a pocity pospolitosti, se kterými jsme přijímali muslimské válečné uprchlíky z Bosny, bychom nad tím mohli mávnout rukou.

Čtěte také

Rodí se jiná EU, než na kterou jsme byli zvyklí. Posílí v ní nacionalismus a populismus

Bohužel ale v době vzestupu radikálního nacionalismu nejen u nás, ale i v řadě západních zemí má spíš pravdu předseda Ústředí muslimských obcí v České republice Muniba Jasan Alravi, když říká, že je potřeba i tenhle brněnský incident vnímat ve světle tíživé nálady a atmosféry v Česku.

Co se u nás nemění, to je mírumilovnost nepatrné muslimské menšiny, ke které se podle odhadů hlásí pět až dvacet tisíc lidí. Její umírněnost se jen potvrdila počátkem loňského roku, když muslimská obec promptně vyhodila ze svých řad předsedu pražských muslimů Leonida Kušnarenka poté, co na videu nabádal naše muslimy k ozbrojování.

Protiimigrační nálady

Co se však během evropské migrační krize v roce 2015 úplně změnilo ve vztahu k muslimům, je česká společnost. A to do té míry, že jsme dnes zemí, která má minimální počet žadatelů o azyl a zároveň největší strach z muslimských uprchlíků a islámu jako takového.

Jak se to mohlo stát? Co tehdy předváděla naše politická elita, se vymykalo zdravému rozumu. Prezident, vláda ani členové parlamentu neuklidňovali veřejnost a nezdůrazňovali, že nejsme pro uprchlíky cílovou, ale tranzitní zemí. Že v žádném případě u nás nehrozí vznik velkého uprchlického centra, nebo dokonce muslimských čtvrtí ve stylu „no-go zone“.

Čtěte také

O těch dětech víme všechno, obhajuje návrh na přijetí syrských sirotků iniciativa Češi pomáhají

Politici strach nerozptylovali, ale naopak přiživovali. Prezident děsil občany příchodem statisícové uprchlické vlny, ministr vnitra se promenoval na obrazovce v neprůstřelné vestě a se samopalem. Prakticky ve všech demokratických stranách se našli politici, kteří během jara a léta 2015 neváhali vynést protiuprchlickou kartu.

A co je nejhorší – poté co migrační vlna opadla, nemálo našich politiků zkouší hrát na strunu obav z migrace zas a znova. A udržují tak atmosféru, ve které se permanentně přiživovaný strach může u části společnosti měnit v iracionální nenávist.

Odsouzení s výhradami

Je jistě dobře, když v reakci na posprejovanou mešitu premiér Babiš prohlásí, že výhrůžky smrtí jsou pro něj nepřijatelné a daleko za hranou odlišného názoru či víry. Ale zároveň předseda nejsilnější vládní strany umanutě odmítá přijmout do země i jen jediného uprchlíka, včetně osamocených dětí. To samo o sobě je natolik za hranou racionální politiky, že to nutně musí část společnosti posouvat k vyhroceným postojům.

Stejně tak má váhu, když vyhrožování zabíjením českých muslimů odsoudí kardinál Dominik Duka. Ale hned také nelze pominout, že Duka nikdy neodvolal svůj povolební dopis Tomiu Okamurovi, ve kterém tomuto hlasateli xenofobie a nacionální zášti sděluje, že je „spojuje péče o bezpečí lidí v naší zemi i řada jiných témat“.

Jiří Leschtina|foto: Radko Kubičko

Krvelačný nápis na brněnské mešitě nám především připomenul, že nejsme ohroženi islámem ani migrací. Ale šířením strachu a nenávisti, které v nás nezodpovědně pěstují i někteří vysocí politici a veřejní činitelé. A které se jednou mohou projevit i drastičtějším způsobem, než jsou nápisy na zdi.

Autor je publicista