Jiří Ješ: Proč se sluší vzpomínat na Otakara Motejla trvale?

Otakar Motejl (10. září 1932– 9. května 2010), český právník a politik, první předseda Nejvyššího soudu ČR a první český veřejný ochránce práv
Otakar Motejl (10. září 1932– 9. května 2010), český právník a politik, první předseda Nejvyššího soudu ČR a první český veřejný ochránce práv

První předseda Nejvyššího soudu ČR a první český veřejný ochránce práv by oslavil 87 narozeniny. Kdyby tady ještě byl... ale sluší se zavzpomínat.

Nepamatuji, že by se v posledních 20 letech proneslo a napsalo tolik oslavných slov při úmrtí některé osobnosti našeho veřejného života, jak jsme toho byli svědky v souvislosti s Otakarem Motejlem. (Text pochází z roku 2010.)

Teď, když po pohřbu ty chvály utichly, je vhodná doba se zamyslet nad tím, zdali si je Otakar Motejl (10. září 1932– 9. května 2010) zasloužil více jako dobrý právník nebo prostě jako dobrý člověk. Jistě, musel prokazovat velké právnické schopnosti, aby se mohl účinně proplétat paragrafy tak nedokonalými, jaké platily nejen za komunistického režimu, ale mnohé z nich až do našich časů.

Jako příklad lze uvést snad jedinou věc, v níž naši politici dosáhli naprosté jednomyslnosti – tedy uznání takzvaných Benešových dekretů za trvalou a neměnnou součást našeho právního řádu i když každému rozumnému člověku, který nemusí být ani právníkem, se jeví jako absurdní paskvil uznávající jako samozřejmost například trest smrti, ačkoliv jinak jsme jej spolu s celou Evropskou unií už dávno zrušili.

V oné „trvalé a neměnné součásti našeho právního řádu“ toto ustanovení však nadále uchováváme ze strachu, abychom se prý „nevlamovali“ do jiných Benešových dekretů, kde se sice nemluví o trestu smrti, ale zato o zabavení majetku Němců, Maďarů a zrádců, který pak přešel do českých rukou.

A tady podle našich politiků musí jít nějaký zdravý právní názor i po 65 letech stranou. Jakékoliv přesvědčování z Evropské unie, že se tam právní retroaktivita neuznává, je marné a Václav Klaus tuto naši podmínku prosadil, když se konečně odhodlal podepsat Lisabonskou smlouvu.

Strach...

Strach ze zrušení Benešových dekretů stále ovládá nejen mysl našich prostých lidí, ale i politiků, kteří si myslí, že tím hájí zájmy svých voličů a znovu a znovu stavějí pomníky Edvardu Benešovi, který ne pouze těmito svými dekrety, ale i dlouhými obdobími, kdy nebyl právoplatným prezidentem, převzal sám i moc zákonodárnou. Kterou Ústava z roku 1920 prezidentu republiky nepřiznávala.

Přesto právě tato ústava měla být právním základem takzvané kontinuity republiky předválečné s tou poválečnou a na této pochybné teorii jsme to pak dopracovali až k Únoru 1948.

Poté nastalo ještě něco horšího – totiž právní řád komunistický. A tím vším – jak již řečeno – se Otakar Motejl, právník, musel ve všech svých funkcích prodírat. Není proto divu, že při své osobní čestnosti musel často před ustanoveními sice nesprávného, ale přesto platného práva kapitulovat.

K tomu nutno připočíst i neúctu našich polistopadových politiků k této takzvané třešničce na dortu, jak právo označil jeden z nich. Tato ideologie nadvlády liberální ekonomiky nad právem zabránila Motejlově snaze alespoň nejhorší právní absurdity změnit, takže raději rezignoval na funkci ministra spravedlnosti než aby za onen stav převzal osobní odpovědnost.

Veřejná funkce není za něco...

Jestliže se tedy v těch oslavných řečech a článcích o Motejlovi míchaly jeho snahy využít alespoň těch paragrafů, které měl k dispozici, ku prospěchu obecnému nebo svých klientů, ještě větší důraz se kladl na jeho přístupy čistě lidské, jimiž se snažil usnadnit nelehkou situaci osob vězněných nejen protiprávně, ale třeba i skutečným provinilcům.

A právě v tom se Motejl stal tak jedinečným. Měli bychom si však uvědomit, že podobné ocenění by si mohl zasloužit každý člověk, který považuje za samozřejmé, že funkce, jež mu byla svěřena, ho především zavazuje k tomu, aby jí využil ku prospěchu těch, jimž má sloužit, a ne sám pro sebe.

Proto jsme o doktoru Motejlovi neslyšeli, že by seděl v nějakých dozorčích či správních radách s tučnými prebendami nebo že se přes nějaké podezřelé prostředníky účastnil jakéhokoliv výdělečného podnikání, což se u mnohého politika stalo samozřejmostí a teprve tedˇ ODS začala mluvit o tom, že by se tomu měla učinit přítrž. Pro Motejla byly vždy na prvním místě zájmy těch, kteří se na něj obraceli ať už jako na advokáta či ombudsmana. A jeho znalosti právnické tento hluboce lidský přístup jen podporovaly.

Jiří Ješ

V tomto smyslu si Motejl zaslouží, abychom na něj vzpomínali trvale a ne pouze jediný týden po jeho smrti. A v představách si to můžeme porovnat s tím, co v naší paměti zanechá jiný právník a také bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec. Snad jen slabou naději, že se na něm někdy uplatní lidové přísloví, kdo s čím zachází – v tomto aktuálním případě s vězeňskými náramky – tím také schází.

Komentář Jiří Ješ napsal v roce 2010.

Spustit audio
autor: Jiří Ješ

Související