Jiří Ješ: Ke Dni české státnosti

Tehdejší vůdce sociálních demokratů Miloš Zeman žertem připomínal, že předseda křesťanských demokratů Benda byl křestním jménem Václav a že i on sám je s tím dnem spojen, neboť se narodil 28. září roku 1944.

Ale vážně. Zdá se, že i dnes po tolika letech nevíme přesně proč českou státnost slavíme právě 28. září a co si pod tou českou státností máme představit. V dějinách přímou vazbu toho dne se vznikem českého státu sotva najdeme. Dočteme se jen, že roku 921 vpadl do Čech saský král Jindřich I. zvaný Ptáčník a český kníže Václav s nim uzavřel přijatelný mír zaplacený oněmi hřivnami stříbra a příslušným počtem volů, kteří jsou dodnes zdrojem mnoha vtipů.

Pokud však jde o vznik českého státu, mnozí jsou přesvědčeni, že se tak stalo později až za vlády Václavova bratrovraha Boleslava I., kdy došlo ke skutečnému sjednocení Čechů pod vládou Přemyslovců. Teprve od té doby se v popisu dalšího průběhu dějin většinou píše o českém státu jako o něčem, co tu bylo odjakživa, ať ten stát skutečně existoval jako samostatný pojem, anebo byl součástí větších celků – například habsburské monarchie.

Jeho těžištěm však vždycky bylo geografické území Čech s hlavním městem Prahou a adjektivum český k němu patřilo vždy, ať už šlo o středověkou Českou korunu nebo o současnou Českou republiku.

Postupně onen název „český“ se rozšířil i na Moravu a české Slezsko, což |František Palacký vyjádřil i v plném názvu svého hlavního díla „Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě“. O plném osamostatnění českého státu však Palacký neusiloval a ve svém odmítnutí pozvání na německý sněm do Frankfurtu z 11. dubna 1848 doslova napsal: „Od hranic říše rakouské musím každou myšlenku o zřízení republiky důrazně zamítati. Pomyslete si říši rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k univerzální monarchii ruské.“

Ostatně ani T.G.Masaryk až do roku 1917 na zcela samostatný český stát nepomýšlel a byl by dal přednost nehabsburskému Rakousku-Uhersku jakožto federaci svobodných národů. Zdá se, že rozhodující úlohu zde pak sehrál americký prezident Wilson, jehož myšlenka Společnosti národů (a tím zřejmě i versaillského uspořádání poválečné Evropy) vznikla z jeho přesvědčení po sebeurčení národů. Tuto politiku mu však po válce neschválil americký kongres, což vedlo k odchodu Spojených států ze Společnosti národů i z Evropy a k Wilsonovu velkému zklamání, které urychlilo konec jeho života.

Československo, které Češi považovali za logické pokračování svého historického českého státu, mezinárodně neobstálo a přesně po sto letech dopadlo podle jasnozřivé Palackého předpovědi jakožto kořist ruské říše.

Její nadvlády se zbavilo až roku 1989 a postupně také přišlo o všechno, co k českému státu organicky nepatřilo. Dnešní Česko, jak se u nás nerado samostatné České republice říká, aby se zařadila mezi většinu států končících logicky onou koncovkou, pak opět spěje k integraci s velkým evropským případně euroatlantickým celkem, což se jeví jako jediný vhodný způsob, jak český stát a český národ uchránit před opakovaným ohrožením.

Je k tomu však zapotřebí i silného českého národního uvědomění, které by všichni Češi měli nadřadit svým materiálním zájmům. Jakožto jeden z nich, který za svůj život prošel desítkami let nebezpečím národního zániku, jsem byl v minulých dnech silně pobouřen výrokem předsedy Lékařského odborového klubu Martina Engela a několika jeho kolegů v tom smyslu, že čeští lékaři neskládali svůj slib proto, aby léčili výhradně české pacienty. Tento výrok by byl naprosto přirozený a samozřejmý, kdyby nebyl vysloven právě ve chvíli, kdy čeští lékaři nepřemýšlejí přednostně o léčení nějakých nečeských pacientů, ale o penězích, které jim vynese, když kvůli tomu opustí svou zemi a tím i své české pacienty.

A zase – pokud si tím ti mladí chtějí zajistit svou lepší budoucí materielní existenci či získat i cizí zkušenosti, pak nic proti tomu – to u nás vždy bylo do jisté míry samozřejmé. Pokud však takto mají trvale a jen za svým lepším odejít i lékaři, které jejich čeští pacienti budou těžce postrádat, pak bychom jim měli připomenout, že zde takto zanechají třeba i své rodiče, jimž pak ve stáří odněkud z dálky těžko pomohou. Pak si možná místo zatím stále neujasněného uctívání české státnosti 28. září připomenou spíše tradici Svatého Václava jakožto symbolu prostého češství.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.