Jindřich Šídlo: Opencard – zavřeno
Už zítra bude pražská rada v čele s primátorem Tomášem Hudečkem řešit, co udělá s nejdražším kusem plastu, který jste kdy měli v peněžence. Ano, se slavnou Opencard, která prozatím stála 1 miliardu a 250 milionů a za zhruba šest let své existence se stala mnohem víc než high tech tramvajenkou.
Stala se – jak plánovali její otcové a kmotři – přímo symbolem jedné éry. A každý Pražan může být pyšný, že se na tomto projektu mohl podílet. Díky němu totiž pochopil hodně o městě, ve kterém žije.
Teď tedy hrozí, že už za dva týdny celý slavný projekt skončí, protože 15. června vyprší smlouva magistrátu se společností eMoneyServices, dříve Haguess, která Opencard pro Prahu spravuje.
Vyloučen není ani návrat k papírovým jízdenkám, což je třeba ocenit jako jistou připomínku mládí a časů, kdy jsme ještě netušili, že městská doprava a jízdenky na ni mohou sloužit také něčemu jinému, než přesunu po území hlavního města.
Protože Opencard je jen jednou kapitolou celého fascinujícího příběhu kolem pražského Dopravního podniku ve zlaté éře Pavla Béma. Vedle Opencard sem patří tisk klasických papírových jízdenek, na nichž měl podle vyšetřovatelů profitovat charitativní fond Iva Rittiga z Britských Panenských ostrovů symbolickou částkou 17 haléřů za jednu jízdenku. Dále pak i celý systém SMS jízdenek, který v roce 2007 získaly bez výběrového řízení firmy Erika a Crowsnest, přičemž technické řešení si společnost KA.soft nechala zaregistrovat dva dny před spuštěním celého projektu.
A pak tu máme ještě onen slavný kontrakt na nákup 250 nových tramvají za 19 miliard, což je mimochodem skoro polovina celého městského rozpočtu. Jen s lehkou nadsázkou můžeme říct, že Dopravní podnik sloužil dlouhá léta jako bankomat, do nějž si někdo sahal, jak zrovna potřeboval. Problém trochu je, že v něm nebyly jeho vlastní peníze.
Výsledkem je, že tahle situace nemá vlastně dobré řešení – stejně jako tunel Blanka nebo prodloužení metra trasy A k motolské nemocnici, kam budou vlaky každý den po šesté večer vozit jen vzduch. Advokát Tomáš Sokol tomu kdysi říkal „mít ústa plná sazí“ a popisoval tím situaci, kdy už víte, že jste neměli do něčeho kousat, ale zároveň to nemůžete jen tak lehce vyplivnout.
Na Bémovy nástupce Tomáše Hudečka i Bohuslava Svobodu se teď řítí všechno, za co nemohou, ale v zásadě si mohou vždy vybrat jen mezi hněvem svých spoluobčanů a trestním stíháním ve snaze odvrátit aspoň ty nejhorší ztráty. Zatím se nedokázali vyhnout ani jednomu.
Stejně jako pětice už odsouzených subalterních úředníků magistrátu, z nichž minimálně jeden, Jiří Chytil, na podezřelé okolnosti celého kšeftu upozorňoval už v době, kdy ještě primátor Bém vykládal, jak může být Praha na svou Opencard pyšná.
Teď už to víme také. Praha nakonec přežila i primátora Béma a jeho partu řídící se heslem „Yes, we can“. Bylo to, pravda, docela nákladné, na druhou stranu, některé věci si člověk zřejmě musí prožít, aby uvěřil, že se opravdu mohou stát. A 15. června si dejte v metru pozor na revizory. Pořádek musí být.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
