Jindřich Šídlo: Letošní 17. listopad – nikdo se nezajímá o komunisty

18. listopad 2013

I když se letošní oslavy 17. listopadu nebyly asi ty nejspontánnější ani nejoptimističtější, které jsme kdy zažili, jedna okolnost by zaniknout neměla: Všimli jste si, že se nikdo nezajímá o komunisty? Myslím ty současné, kteří se už potřetí za sebou cítili tak blízko moci a na jejichž účast v nějaké podobě povolební aliance se sociálními demokraty bychom si v létě možná i vsadili.

Toto nemá být ukázka „primitivního antikomunismu“, jak se v jistých kruzích říká úvahám, nakolik lze politrukům a kádrovým rezervám z normalizačních let věřit jejich oddanost liberální parlamentní demokracii. Autor této poznámky několikrát napsal, že zatažení komunistů do vládní zodpovědnosti je skoro čtvrtstoletí po převratu možná esteticky odpuzující, pokud se to ale někdy stane, mohou si k tomu pogratulovat demokratické strany zprava doleva. A že vždy spolehlivě probuzený antikomunismus české pravice v předvolebních kampaních je vcelku směšný, zvlášť když si člověk vzpomene, s čím vším už za ty roky komunisté demokratům ve sněmovně, nebo taky v krajích a na radnicích pomáhali.

Čeští komunisté se letos dostali na svůj druhý nejlepší výsledek od roku 1992, lépe dopadli jen před jedenácti lety, po vládě Miloše Zemana a opoziční smlouvy. A i když už byli zjevně nachystáni vložit se do povolebních jednání vcelku zásadním způsobem, který by patrně nepotěšil předsedu sociální demokracie Bohuslava Sobotku.

Jenže teď to vypadá poněkud jinak. Vojtěch Filip se zřejmě znovu stane místopředsedou Poslanecké sněmovny, komunisté možná obsadí i několik sněmovních výborů, znovu jako – slovy svého klasika – užiteční idioti pomohou při různých hlasováních, přesto je už jen z důvodů prosté hygieny dobře, že se nová vláda nebude opírat o hlasy politiků, kteří chodí plakat na Gottwaldův hrob.

Což samozřejmě neznamená, že by tahle zem stále neměla mnohem větší problémy, než je komunistická strana, která se tak jako tak za posledních dvacet let stala víceméně obchodní organizací s nostalgií a jejíž lídři musejí hlavně doufat, že nebudou muset nikdy plnit to, co svým voličům kdy naslibovali. Protestní hlasy, v jejichž zisk komunisté doufali, se prostě přesunuly jinam, například k Tomiu Okamurovi a možná i Andreji Babišovi, jehož výsledek můžeme teprve považovat za konec „tradičního“ antikomunismu.

Čeští komunisté nezmizeli, jak to v květnu 1990 prognózoval Miloš Zeman. A v nejbližších letech ani nezmizí. Strany, které se považují za demokratické, získaly jen čtyři další roky, aby komunistickou stranu posunuli tam, kam patří: na okraj. Těžko už ale mohou vykládat, že největší nebezpečí pro Česko této dekády znamená Vojtěch Filip a jeho parta. Pokud ano, bude to lež, která českým komunistům jen dodá význam, který jim už dávno nepřísluší.

Spustit audio