Ještě k "sarajevskému atentátu"

Divadelní hru můžeme posuzovat podle toho, jak se její nedávné provedení vydařilo, jak tam kdo koho zahrál, jak ji pojal režisér apod. Historik literatury či dokonce duchovních dějin ji pojme jinak. Odhlédne od právě uvedených aktualizací, jakkoli důležitých, a bude v ní hledat výpověď o lidech své doby, případně o lidech vůbec.

I vnitrostranickou krizi ODS, která záhy přerostla v krizi vládní, můžeme posuzovat nejen podle toho, co se tehdy zrovna událo, co kdo na to řekl, kdo komu telefonoval a co na to ti druzí. To je jistě důležité, zejména pro toho, kdo bude chtít odpovědět na základní otázku klasika moderního dějepisectví, "jak to vlastně bylo". Je tu ale další otázka: co to vlastně znamenalo a znamená.

Rekonstrukce tehdejších událostí je zadáním, které má svůj strop. I dnes snad lze ještě vypátrat různé detaily a vložit je do mozaiky tehdejšího dění. Jednou však nastane situace, kdy už žádné detaily k dispozici nebudou. - Naproti tomu na otázku, co to vlastně znamenalo, se definitivní odpověď asi nenajde. To ale není důvod přestat si ji klást. Pokud aspoň chceme sami sobě rozumět. Rozumět je vždycky lepší než nerozumět.

Miroslav Macek, tehdy ještě významný činitel ODS, který se ve chvíli houstnoucích rozpaků postavil jednoznačně na tu stranu, kterou zosobňoval premiér a šéf strany Václav Klaus, dal těm událostem působivé jméno: Sarajevský atentát. Byl to z jeho hlediska chytrý tah. To pojmenování totiž sugerovalo, že jde o naplňování předem existujícího scénáře, a ten je veden předem existujícím záměrem. Jakým? Inu, jaký záměr mají atentátníci?

Tato spiklenecká interpretace, která se přitom vžila, brání otázkám pro jejího autora nepříjemným. Ne že by je znemožňovala, ale ztěžuje jejich kladení. Už proto, že všichni ti, co té sugesci podlehli, je nechtějí slyšet. A dávají to znát. Nekonformně zvídavý tazatel to může schytat. Proto se raději nahlas neptá. - Po deseti letech už kouzlo tohoto tabu není tak silné. Proto se dnes v médiích, zejména tištěných, setkáváme s analýzami tehdejší krize, na nichž je znát blahodárnost časového odstupu. Kladení otázek vhodně podpořil i film pánů Chluda, Fischera a Procházky "Papírový atentát", který vysílala ČT ve čtvrtek večer.

Dnes už je zřejmé, že tehdejší dění na politické a mediální scéně bylo pouze odrazem jiného dění, probíhajícího takříkajíc v podloží české společnosti. Podivné cesty financování ODS, na které se přišlo, byly sice záležitostí hlavně této strany, ale nejen jí. Šlo především o formování stylu politické praxe v polistopadovém Československu a tehdy snad ještě o boje o tento styl. Podstatným tématem politiky byly mechanismy transformace, o nichž se leccos tušilo, ale tentokrát to vyšlo jaksi najevo.

Vzniklá krize začala tam, kde začít měla, tj. uvnitř voličsky nejsilnější strany. Ta ji však zažehnala, byť za cenu rozkolu ve vedení, ale - jak víme - časem ji docela ustála. I před jinými stranami. Ukázalo se, že tzv. politický pragmatismus, který si obhájila, není cizí ani ČSSD či lidovcům. Ustála ji i před veřejností. Z politického života odešli lidé určitého typu a zbyli tam lidé jiného typu a veřejnost, nebo aspoň její značná část, vůči politice otráveně zlhostejněla. Politické strany se staly federacemi zájmových skupin. Trpí neodolností vůči korupci, občas i vůči nájezdům kriminálních iniciativ.

Výzkumy veřejného mínění sdělují, že nespokojenost s politikou je v populaci značná. Neříkají, jaké jsou její důvody. Je-li jejich zdrojem očekávaný stav domácích rozpočtů, je to pochopitelné, ale je to málo. Připomínám, že ve světě patříme spíše k těm zámožnějším zemím. Pokud se pro širokou veřejnost přesto stane dominantním politickým tématem materiální životní úroveň, budeme se i nadále potýkat s korupčnickou politikou a populismem hrubšího zrna. Zdá se tedy, že se krize let 1997/98 nestala očistou, ale spíše výhybkou právě tímto neblahým směrem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .