Ještě k případu kapitána Minaříka

Pavel Minařík se narodil roku devatenáct set čtyřicet šest v Brně. Tam se také tři roky učil instalatérem, ale řemeslo nikdy nedělal. Hned po vyučení přijal místo ve Východočeském divadle v Hradci Králové, a po roce vyhrál mezi dvěma sty účastníky konkurs na hlasatele v brněnském rozhlase. Ale v tom už mohla svou roli sehrát i politika, protože v té době začal být zpracováván komunistickou rozvědkou, patrně od začátku s jasným plánem, vyslat ho na špionáž do mnichovské Svobodné Evropy.

Byly zde i kádrové předpoklady. Minařík o svém kovaném komunistickém přesvědčení sám roku devatenáct set sedmdesát šest řekl: "Nerad používám frází, ale členství v KSČ pro mne znamená vše, opravdu vše".

Příprava k vyslání do Mnichova trvala několik let, a nebyla zřejmě přerušená ani v době Pražského jara, kdy se mohlo zdát, že rozvědka je v rozkladu. Nic takového. Svědčí o tom samo datum Minaříkova odchodu. Bylo to třetího září devatenáct set šedesát osm, pouhé dva týdny po sovětské okupaci.

Ve Vídni se do Minaříkových rozprostřených sítí chytil sám bývalý ředitel dlouholetý ředitel Svobodné Evropy Julius Firt, který tam mezi novými emigranty vyhledával mladé spolupracovníky. Pavel Minařík se mu zamlouval pro své rozhlasové zkušenosti a také tím, že mu dodal několik ne příliš důležitých informací z domova, jimiž ho StB na cestu vybavila. Tehdejší ředitel českého vysílání, doktor Jaroslav Pecháček, pak Minaříka s důvěrou přijal jako hlasatele.

O značné lehkomyslnosti vedoucích činitelů stanice svědčí nejen toto ukvapené přijetí, ale i to, že po více než sedm let Minařík u nikoho nevzbudil podezření. A to, i když měl určité soukromé problémy, vrcholící podivnou automobilovou havárií, i když prokazatelně vybíral svým kolegům zásuvky stolů, i když se nutně musel nějak stýkat se svými řídícími orgány, a když navíc ještě připravoval ony atentátnické útoky, za což jedině je u nás stíhán.

Když se pak Pavel Minařík v lednu roku devatenáct set sedmdesát šest náhle objevil v Praze, a to hned na tiskové konferenci s mezinárodní účastí, zpěvák Josef Laufer o něm s obdivem zpíval: "Do pupku hadího jim hrábl, a sedm let vypíjel prolhanou žluč. Ty "svobodný rádio", už dech ti zchladl, od našich hrdinů pravdě se uč!"

Podporučík Pavel Minařík pak několika rozhovory v médiích tento svůj hrdinný obraz dále dotvářel, byl povýšen na kapitána a vyznamenán řádem Rudé hvězdy. Poté byl pro jistotu poslán na studia do Kyjeva, čímž se na něj u nás pozapomnělo, takže po návratu mohl být nějaký čas ukryt v centrálu rozvědky StB. Teprve v roce devatenáct set osmdesát tři byl opět legalizován, jakožto šéfredaktor časopisu Signál, jehož StB využívala pro nejrůznější dezinformační a diskreditační akce.

Listopadová revoluce roku devatenáct set osmdesát devět jako by se Minaříka v tomto šéfredaktorském postu ani netkla. I když jeho podřízení hlasitě volali po jeho sesazení. To se podařilo až hluboko v roce devatenáct set devadesát. Minařík byl pak zapleten do nejasného mezinárodního podnikání, a jeho jméno se objevilo i v souvislosti s dosti záhadným zřícením letounu Cesna, do jednoho ze švýcarských jezer. To už se ovšem také rozběhlo soudní řízení, v němž byl Minařík obviněn z obecného ohrožování za to, že během svého působení ve Svobodné Evropě, podal svým nadřízeným v pražské centrále nejméně tři návrhy na provedení pumového atentátu v budově mnichovské stanice.

Samotným estébákům se jeho návrhy zdály být šílené, takže se nikdy nerealizovaly a atentát proti české Svobodné Evropě se udál až pět let po Minaříkově odchodu. Pachatelé sice nebyli zjištěni, ale je zřejmé, že s tím neměl Minařík osobně nic společného.

Nicméně za svou faktickou atentátnickou horlivost byl Městským soudem v Praze potrestán už v roce devatenáct set devadesát tři čtyřmi lety vězení. Pak nastaly neuvěřitelné průtahy s nástupem trestu. Nejdříve trvalo téměř rok písemné vyhotovení rozsudku. Pak Vrchní soud rozsudek zrušil a věc vrátil k došetření. Byla vypracována nová žaloba a pět let po původním stání dostal věc k projednání Obvodní soud pro Prahu čtyři. Pak nastaly další nekonečné průtahy s odtajňováním některých spisů a s tím spojené prověrky soudců.

Minařík se mezitím odstěhoval do rodného Brna a tam teprve teď proběhlo líčení s oním nulovým výsledkem. Neboť i když o úmyslech obviněného zřejmě není pochyb, neexistuje prý žádný podklad, z něhož by se dalo odvodit jakou trhavinu chtěl Minařík použít a jaká z toho mohla vzniknout škoda. A tak si divák tohoto pokleslého krimi dramatu jen řekne, vida, někdy nelze pachateli prokázat úmysl, jindy zase možnou škodu.

Minaříkův případ s atentátem na Svobodnou Evropu připomíná učebnicový příklad možného rozporu právních teorií. To když starý bohatý muž podezříval svou mladou ženu, že chce urychlit jeho smrt. Aby se o tom přesvědčil, nastražil do kuchyně lahvičku s nápisem "jed", naplněnou ovšem neškodnou tekutinou s charakteristickou chutí. Žena neodolala, nalila starci tekutinu do polévky, ten při první lžíci zajásal a šel jí udat z pokusu o vraždy. Zlý úmysl tu nesporně byl, ale bylo použito neúčinného prostředku, takže k vraždě nemohlo dojít.

Pokud jde o trestní postih, právníci se v názorech rozcházejí. Podobně jako u Minaříka. Jenže zdravý rozum a právo přirozené nepochybuje o vině jak té učebnicové ženy tak reálného Pavla Minaříka, který se upsal zločinecké organizaci, celá desítiletí jí sloužil a chtěl v jejím jménu páchat ještě větší zločiny, než mu jeho nadřízení zločinci dovolili. Uzná konečně tuto prostou pravdu aspoň brněnský krajský soud, kam teď putuje ještě jedno odvolání státního zástupce?