Ještě k "lex Beneš"

Souhlasím s tím, že se Beneš zasloužil o stát. Přesněji řečeno: o československý stát vzniklý v roce 1918. Naši legitimní politickou reprezentaci tvořili tehdy čeští poslanci vídeňské Říšské rady. Jejich drtivá většina tam neusilovala o samostatný stát, ale všelijak lavírovala, ba i podlézala tehdejší státní moci. Až když se válečné úspěchy přiklonily na stranu příštích vítězů, byli naši zástupci ochotni licitovat. Předtím ale dostali doma kopanec v podobě manifestu českých spisovatelů. Podnětem k němu byl i úspěch Masarykovy zahraniční akce, na němž měl Beneš značný podíl. Proto mohl Masaryk později prohlásit, že bez Beneše bychom republiku neměli.

Pak se ale scenérie změnila. Beneš se stal ministrem zahraničí. Jistě právem. Naše prostředí bylo provinční, a on měl zkušenost, s níž se nikdo nemohl měřit. Byla to ale zkušenost diplomata, nikoli státníka. Zprvu byl neoblíben, protože byl vnímán jako Masarykův protežé. Z pragmatických důvodů vstoupil do politické strany (vida, jako by to bylo dneska). Byla to strana národně socialistická. Ta ho vnímala jako kukaččí vejce, protože s jejími celebritami ho nic nespojovalo.

S jeho vzestupnou ministerskou kariérou nastala i éra jeho špatných odhadů, jednoho za druhým. Energicky bránil obnově habsburské monarchie, návratu excísaře Karla a revindikačním snahám Maďarů. Jeho Malá dohoda byla mrtvě narozeným dítkem. Locarnská konference v r. 1925 ukázala, že karty jsou rozdány jinak. Německo se tehdy smířilo se svou západní hranicí, nikoli však s východní. Budiž, ale Beneš tento neúspěch naší zahraniční politiky doma tajil.

Zvláštní kapitolou je jeho vztah ke Slovensku. Do poslední chvíle (tou byla zřejmě až emise Košického programu) hájil tezi, že Slováci jsou Češi hovořící dialektem.

Že Stalinovi denuncoval maršála Tuchačevského, který na to doplatil životem, lze vysvětlit tím, že naletěl zpravodajské hře nacistické tajné služby. Je však zřejmé, že neodhadl, kdo je Stalin a co je zač Sovětský svaz. Chyba, která se promítla do jeho pozdějších postojů způsobem fatálním.

Jeho zkouškou ohněm byla mnichovská krize. Mohla být touto zkouškou i národu, který se chtěl bránit. Chtěla to i jeho generalita. Tím, kdo to všem rozmlouval, byl on, prezident republiky. - Z londýnského exilu pak ujišťoval o brzkém konci války a podporoval pasivní rezistenci pod vedením protektorátní vlády, kterou ale zanedlouho odepsal. Budiž, i tomu lze rozumět. Chápání stavu věcí bylo diktováno situací na bojištích i doma. I naplánování atentátu na Heydricha lze takto pochopit. Připomeňme však, že tato akce byla koncipována proto, aby se světu demonstroval protinacistický odpor národa, který v té době fakticky ochaboval.

Zvláště špatným Benešovým odhadem se řídila jeho snaha posílit sovětský vliv na vedení války i na poválečné poměry. Dařilo se mu přesvědčit nejednoho západního politika o demokratických potenciálech Stalinovy říše. V jeho Pamětech se lze dočíst o dramatickém střetu s generálem Sikorským, šéfem polského zahraničního odboje, právě na toto téma. Snadno rozpoznáme, komu z nich dala budoucnost za pravdu.

Od prosince 1943 můžeme sledovat krok za krokem Benešovo propadání chimérické představě dubiska na Východě, mocnosti prý socialistické, demokratické, a hlavně slovanské. Co všechno byl ochoten odepsat, a na co všechno byl ochoten přistoupit! Akceptoval Gottwalda a jeho karlínské kluky, tzv. Jaltu, odepsal Podkarpatskou Rus, slovenské demokraty i nesocialistickou část českého spektra, smířil se s likvidací polského protinacistického odboje, a po všech těchto sebeničivých ústupcích mu nezbyl ani ždibec sebezáchovné energie, s níž by mohl čelit expanzi komunistů a jejich popletených souputníků, kteří ovládli naši scénu hned po roce 1945.

Únor 1948 byl už jen poslední literou na náhrobku člověka, který svou totální porážku nakonec vyjádřil hořkým povzdechem, že Fierlinger je svině. - Mladším posluchačům na vysvětlenou: Zdeněk Fierlinger byl druhořadým sociálně demokratickým politikem a Benešovým údajným přítelem, za války naším velvyslancem v Moskvě, který se velmi zasloužil o výsadní pozici Gottwaldovy exilové skupiny v příštím uspořádání státu. Stal se premiérem naší první poválečné vlády. Jako šéf stalinistické frakce v naší sociální demokracii se také zasloužil o Únor 1948.

Vracím se k původní tezi: Zasloužil se Edvard Beneš o stát? Nějak jistě ano. Nevyhýbejme se však další otázce: Jak? - Ten slavný novopečený zákon si pro sebe vykládám takto: Edvard Beneš byl významnou, leč tragickou postavou našich novějších dějin. O náš stát se sice zasloužil, ale způsobem spíše neblahým.