Ještě k druhé volbě prezidenta

Ani sebekritičtější pamětník toho období naší moderní historie totiž nemůže popřít, že takový étos se tenkrát nad naší vlastí skutečně vznášel. Bylo zde jakési samozřejmé povědomí o lidské slušnosti a poctivosti a kdo se těmto nepsaným normám nepřizpůsobil, musel počítat se společenským vyřazením. Vyprávěl mi kdysi můj otec, který ve svých stavitelských začátcích pracoval v jedné pražské soukromé firmě, jak vymyslel nějaký fígl, jímž by ta firma přišla zcela legálně k velkému zisku.

Majitel a šéf podniku si nechal den na rozmyšlení a pak mému otci řekl: "Víte, pane inženýre, on je to úžasně chytrý nápad, nikdo by nás za něj nemohl žalovat, ale někdo by přece jen mohl říci, že to není docela fér - a to si my, jako slušně zavedená firma, nemůžeme dovolit." Otec z vděčností vzpomínal, že toto poučení bylo pro něj cennější, než dva akademické tituly, které nosil.

Dokonce ještě v roce 1946, tedy už po otřesu mnichovském a válečném, navíc při nástupu zlotřilého komunismu, jsem byl svědkem toho, jak profesor finančního práva na tehdejší Vysoké škole obchodní Gustav Švamberg při přejímání čestného doktorátu pronesl v Zengerově síni na pražské technice řeč, v níž vůbec nemluvil o problematice svého oboru, ale jen a jen o základní podmínce veškerého ekonomického konání, tedy o obecné poctivosti a slušnosti.

Oběma hlavním kandidátům druhé prezidentské volby, které Mladá fronta Dnes vtipně označila jako dva nejlepší nepřátele, nemůžeme upřít četné zásluhy i relativně velmi vysokou inteligenci. Musíme jim však upřít právě onen étos první republiky, s nímž se proti postavila Jaroslava Moserová. Bylo zde totiž mnoho důkazů, že oba hlavní kandidáti se právě k morálce a slušnosti často postavili natolik pohrdlivě, že to mnohdy hraničilo až s cynismem.

Jeden z nich s tím vydržel až do bohdá posledních okamžiků svého politického života a ještě ve svém rozhovoru pro páteční Právo a dokonce i ve svém předvolebním projevu se nevzdal své arogantní dikce vůči nezbytné složce demokracie, kterou představuje stav novinářský. Také ani jediným slovem nepřipustil jakékoliv pokání ve věcech více než obskurních, v nichž se ztratila jeho nabubřele vyhlášená akce Čisté ruce.

Bohužel nikdo z těch jeho straníků, kteří ho pak nevolili, mu nic z toho nepřipomněl. Nejvýše prohlašovali, že jeho doba už jaksi skončila. Jsem však hluboce přesvědčen, že mnozí z nich do svého hlasování pojali i kus oné zdravé morálky, která už nemohla unést to, v čem jejich bývalý předseda a expremiér po dlouhá léta tak říkajíc jel s lidmi sobě nejbližšími.

Vždyť už samotný jeho slib, že tyto svoje poradce by jako prezident s sebou nevzal, byl bezděčným přiznáním, že Pražský hrad by jejich morální kvalitu asi těžko unesl. Nicméně právě tito lidé opět naháněli svému idolu hlasy způsobem sobě vlastním a také u sobě vlastních, tedy u komunistů, kde také zřejmě získali relativně největší podporu. Věru špatná kvalifikace pro budoucího prezidenta země, komunismem i morálně tolik poničené. Druhý protikandidát Jaroslavy Moserové se zachoval chytřeji.

Wiliam Bucher v sobotní Mladé frontě Dnes o něm napsal, že se najednou jakoby převtělil. Ta tam jeho odedávná arogance, ale široce rozesmátá tvář a vstřícně roztažené paže. A pak rozveselení Španělského sálu sebekritickým sdělením, že on si vzal sám k srdci svou výzvu z předchozího týdne, aby se polepšili zákonodárci a rozhodl se, že se polepší sám.

Potlesk po tomto obecném sdělení jaksi zakryl to, že nenásledoval ani náznak nějakého slibu či pokání ve věcech vskutku závažných, například, že nebylo právě slušné, když v době jeho premiérování jeho manželka zasedala v dozorčích radách významných státních podniků, když on se svou zásadou, že peníze jsou vždy až na prvním místě, nevěděl nic, ale vůbec nic o financování strany, jejímž byl předsedou, že uzavřel nějaké mimosoudní vyrovnání s Vladimírem Železným, které mu pravděpodobně zajistilo přinejmenším absenci jakékoliv kritiku hříchů jeho strany a že jím vymyšlená opoziční smlouva měla nejen posílit jeho osobní mocenské ambice, ale navíc i vládní straně zavřela ústa pro jakoukoliv kritiku hříchů ODS.

Za což on zase splácel stejným, a tak dále. Zkrátka, že toto vše přispělo k onomu korupčnímu prostředí, s nímž si teď Špidlova vláda neumí poradit, i kdyby měla úmysly nejpoctivější. Dost tedy důvodů k radosti, že ani tento chvilkový převtělenec nebyl zvolen do nejvyšší státní funkce, obzvláště když i on se nebránil získávat hlasy komunistů. Jeho straníci ho však se svou obvyklou železnou disciplinou neopustili a on, jakožto sportovec, který podle svých vlastních slov nikdy nepřiznává chyby a fauly rozhodčím přehlédnuté, chce v boji o prezidentský úřad dále pokračovat.

Tak nebo tak, tj. třeba i za účasti nás všech. A tady bychom měli opravdu pozorně rozlišovat, co je jeho podstatou a co jen agitačním rychlopřevlekem.