Jeskyně Gomantong

Bohužel sem nejezdí žádné spoje, část cesty jsme museli stopovat a zbytek dojít pěšky. Cestou nám nad hlavami prolétávali zoborožci, ledňáčci a spousty dalších ptáků. Na silnici pobíhaly i velké tropické mnohonožky. Zdejší území je takovou oázou mezi palmovými plantážemi, je docela možné, že mnohé populace volně žijících zvířat se stáhly právě sem, na jedno z mála míst se stále zachovalých pralesem. Po příchodu do turistického centra jsme měli obrovské štěstí - zahlédli jsme dva orangutany vysoko v korunách stromů, zřejmě samici s odrostlým mládětem. Bylo už však pozdě, a tak jsme objevování okolí nechali až na druhý den.

Zdejší jeskyně jsou největším zdrojem jedlých rorýsích hnízd v oblasti. Hnízda se sklízejí dvakrát ročně mezi únorem a dubnem a červencem a srpnem. Dostat se k hnízdu není ale vůbec nic snadného. Rorýsi je staví téměř pod samým stropem, a proto se k jejich sběru využívají ratanové žebříky a pletená lana. Existují dva typy hnízd, méně hodnotná černá a vysoce ceněná bílá hnízda, která jsou tvořena pouze čistými ptačími slinami. Tato hnízda jsou poté prodávána čínským překupníkům, kteří jedno hnízdo prodávají v přepočtu za více než 400 korun za kus. V Číně se z těchto hnízd vaří polévka, která je údajně velmi vydatná a považuje se zde téměř za medicínu. I když se většinou mluví o polévce z vlaštovčích hnízd, jedná se skutečně o rorýse druhu salangana. Mimo nich obývá jeskyni ještě několik milionů netopýrů, jejichž guano se na zemi rozkládá a při vstupu do jeskyně vás okamžitě ochromí svým štiplavým zápachem. Bylo působivé pozorovat, jak se chvíli před setměním těsně míjejí vyletující netopýří, kteří v tuto dobu aktivují, s rorýsy, jenž se naopak vracejí zpět do jeskyně.

Z centra vede několik turistických stezek, po kterých se dostanete hlouběji do pralesa. Jednou takovou jsme se vydali i my. Zhruba po deseti minutách jsme v korunách stromů zaslechli zvláštní praskání. Zprvu jsme mysleli, že se jedná o zoborožce pojídajícího ovoce, když jsme ale pohlédli vzhůru, k našemu úžasu se asi pět metrů nad našimi hlavami krmili tři orangutani. Zůstali jsme stát jako opaření a s úžasem sledovali obrovského samce, jak se obratně přemísťuje mezi stromy. Pomalu jsme vyndali fotoaparáty a snažili se roztřesenýma rukama zachytit alespoň jeden ostrý snímek. Orangutani mohou být i velmi nebezpeční, proto jsme se snažili být nenápadní. Navzdory tomu nás velký samec spatřil, naštěstí nám ale nevěnoval žádnou zvláštní pozornost. Pomalu jsme se vydali nazpátek, abychom ty mohutné lidoopy během jejich večeře nerušili. Bylo to neuvěřitelné a nezapomenutelné setkání. V táboře jsme zahlédli ještě několik hulmanů kaštanových, což byla krásná tečka za už tak zážitky nabitým dnem. Zítra nás čeká přesun na poslední místo našeho harmonogramu, je jím Národní park Mount Kinabalu.