Jedu rychle, tedy jsem

Nedávná nehoda ministra zahraniční Cyrila Svobody, zaviněná jeho policejně školeným řidičem, by napovídala, že v té bezpečnosti by mohly být nějaké rezervy. Možná by stačilo do osnov kursů pro ministerské řidiče přidat základy fyziky, z nichž by se adepti na panské kočí dozvěděli, co se stane s půldruhatunovou audinou, když vletí do šedesátikilometrové pravoúhlé zatáčky stopadesátkou.

Mladá fronta Dnes si dala v minulých tu práci, aby vyslala sledovače na trasy cest, kterými se do své práce ubírají členové kabinetu. A práce se vyplatila. Potvrdila jen to, co vidí každý, kdo se pohybuje po ulicích či po silnicích, a komu se, čas od času, podaří natrefit přitom na limuzíny s majáčkem.

Limuzína s majáčkem je v kategorii vozidel, která se po tuzemských silnicích pohybují něčím ještě strašidelnějším, než jen velké a tlusté limuzíny, jejichž řidiči přesvědčují svým chováním ostatní účastníky silničního provozu, že si těmi milióny, vydanými za nákup svého vozidla, přikoupili i neomezenou přednost v jízdě, zvýšenou pozornost a ohleduplnost ze strany ostatních řidičů a vstřícnou beztrestnost ze strany dohlížecích orgánů. Jinak se ten (slušně řečeno) zmatek, který dokáže (za kouřovými skly neidentifikovatelný) kdosi za volantem řady off-roadů, čili aut, co patří svým robustním uspořádáním spíše do džungle, vyrobit v normálním silničním provozu, vysvětlit nedá.

Kdyby ministerští řidiči jezdili se zapnutými majáčky, asi by se na ně snášelo více výtek za to, že nejspíš zneužívají tenhle výsostný luxus, nicméně - alespoň by je bylo na těch silnicích a v ulicích lépe vidět a ostatní by se museli rychle někam uklidit, aby předešli případnému karambolu. Tak je to dokonce i v pravidlech silničního provozu.

Jenže, když se ti ministerští závodníci řítí, jak jen oni to dokáží a ještě bez majáčku, stávají se skutečnou hrozbou pro své momentální okolí. Škoda skoro slov, utroušených na jejich adresu, co se překračování všech možných předpisů týče. Ve zkratce: kdyby se kdokoli z normálních smrtelníků, tedy řidičů, pokusil napodobit jejich nezaměnitelný ministerský řidičský styl, a byl při tom sledován ostražitým a přísným policejním zrakem, přišel by - podle zjištění MfD - o řidičský průkaz nejpozději do deseti minut. Ještě možná poutavější, než samotné výkony ministerských řidičů, jsou reakce jejich šéfů na zvídavé otázky novinářů.

Ministr Stanislav Gross například, jako šéf všech policistů, v autě vůbec neví, která bije, neb studuje materiály. K výkonu svého řidiče tím pádem nemá, co by řekl.

To člověku cosi připomíná: Vzpomínáte ještě, jak před časem řidič někdejšího ministra zemědělství Fencla způsobil poměrně vážnou nehodu, z místa ujel a ministr pak tvrdil, že si ničeho nevšiml? Inu, tak se ministr dokáže zabrat do své práce. Nebo dále: Místopředseda vlády Petra Mareše v den, kdy se ho novináři zeptali na to, jak rychle jezdí jeho vůz, byl bohužel u zubaře, takže nebyl schopen jízdu vnímat a řidiči nechal volnou ruku. Novináři se tedy budou muset zeptat někdy jindy.

Nejpikantnější odpověď poskytl novinářům s velkým náskokem před všemi ostatními výmluvami všech ostatních dotázaných ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach. Navíc nechal svou odpovědí nahlédnout do zákulisí vztahů mezi ministry a jejich šoféry, když na dotaz, zda radí svému řidiči, jak má jezdit, odpověděl protiotázkou - zda dotazující se novinář též radí své manželce, když sedí za volantem, jak má řídit? Takže už to veřejnost konečně ví - ministři jsou více méně rukojmími svých řidičů a osud exekutivy je tak z velké části v nějakých, řekněme, dvaceti párech řidičských paží.

Jistě, byla by to všechno docela švanda, kdyby výkony ministerských řidičů, jakož i omluvné výkony jejich zaměstnavatelů, nebyly jen další ukázkou běžné arogance typu "my jsme páni, vy ne - tak se hloupě nedivte", kterou už bůhví kolikátá garnitura polistopadových vysokých politiků znechucuje své spoluobčanské publikum. A to publikum stojí a zírá, jak se páni kolem řítí. a jediný rozdíl proti dobám před listopadem 1989 je ve značkách těch automobilů.