Jedna Čína nebo dvě Číny?

14. březen 2005

Je na světě jedna Čína, nebo jsou Číny dvě? Tahle otázka visí v ostrém jihoasijském vzduchu už od roku 1949, kdy poražení Čankajškovi nacionalisté utekli před rozezlenými Mao Ce-tungovými komunisty na Tchajwan. Díky Američanům tam přežili a okamžitě o sobě prohlásili, že oni zastupují pravou Čínu - dokonce ji reprezentovali v OSN.

Peking si to ale samozřejmě nenechal líbit, takže kromě polointeligentních nápadů, kterými pozvedal (či spíše likvidoval) svoje hospodářství, také pilně zbrojil. Dopracoval se až k tomu, že prakticky celý svět přistoupil na jeho politiku "jedné Číny", což prakticky znamená vyšší nebo nižší stupeň bojkotu tchajwanských politiků, zatímco se s ostrovem čile obchoduje.

Vznikla situace, jež trvá dodnes. Že stálým členem bezpečnostní rady OSN je právě ona pevninská Čína, má tam právo veta, a (nepočítáme-li Rusko) je jediným asijským státem s tímto privilegiem. Není to ovšem výsledek úmorného snažení obyvatel, kteří na příkaz komunistické strany zabíjeli mouchy nebo podomácku odlévali železo. Je to díky nepříjemné drobnosti - že má Peking atomovou zbraň.

Časy se ale mění. Maoismus patří minulosti, studená válka skončila, sovětské impérium se zhroutilo. Nukleární arzenál mají už i další asijské státy: Indie a Pákistán. Také stalinistická Severní Korea to o sobě tvrdí. Svět se globalizuje, ve velkém obchoduje a prožívá válku docela jiného vydání, tentokrát proti šíleným islámským teroristům. Mění se i samotná Čína, nemluvě o Tchajwanu. Zatímco Peking připouští pouze reformy ekonomické, Tchajpej zavádí demokracii. Staré tabu je ale nadále jako strašidelná zřícenina, kterou každý velkým obloukem obejde.

Před osmi lety přešel pod správu Pekingu britský Hongkong. Čínští komunisté se tohoto okamžiku nemohli dočkat a v boji proti katastrofickým scénářům přišli s teorií "jednoho státu a dvou systémů" - jinými slovy slíbili, že asijskému tygrovi nechají jeho kapitalismus. Ostatně, celá Čína se k němu chce časem dopracovat. Když ale přijde řeč na samostatnost Tchajwanu, Peking nezná kamaráda. Za padesát let se základní postoj ani o milimetr nezměnil.

Nyní tedy přijalo Všečínské shromáždění lidových zástupců prakticky jednohlasně zákon, podle kterého má Peking použít proti Tchajwanu doslova "nemírové prostředky", pokud by se ostrov odhodlal k vyhlášení samostatnosti. Všechno je opatrně formulováno, tak aby Tchajwan hrozbu pochopil, ale zbytek světa byl popuzen co nejméně. Představitelé v Pekingu provázejí kuriózní legislativu neméně kuriózními úvahami o tom, že cílem je vlastně zlepšení vzájemných vztahů. Na Tchajwanu to tak ale samozřejmě nikdo nebere. Naopak, zákon se označuje jako "černý mrak" nad oběma zeměmi.

Otázka je, proč s tímto krokem Peking vlastně přišel? Formálně ani prakticky se totiž nic nemění, karty jsou dávno rozdány a celá záležitost nezačala včera a neskončí zítra. Proč tedy potřebují čínští komunisté toto divadelní představení? Existuje několik odpovědí, ze kterých má nejvyšší stupeň pravděpodobnosti ta, jež tvrdí, že komunisté se chtějí za každou cenu udržet u moci a potřebují zdůvodnit další zbrojení.

Rozpočet na armádu se má totiž zvýšit o 15%, což znamená v tomto roce výdaje ve výši 30-ti miliard dolarů. Čína nakoupila ruská letadla a její ponorky mapují mořské dno v japonských vodách. Nenápadně se chce stát regionální, nebo rovnou světovou mocností, které patří budoucnost. A hlavně, v prostředí více méně svobodného podnikání existuje stále méně důvodů, proč má být nadále u kormidla komunistická strana, která už se drží jenom ve skanzenech typu Kuby či Severní Koreje.

U příležitosti přijetí zmíněné legislativy můžeme tedy poznamenat starou pravdu, že vztahům mezi jednou a druhou Čínou - nebo chcete-li mezi Čínou a Tchajwanem - by nejvíce prospěly demokratické reformy v Pekingu. Těch se ale jen tak lehko nedočkáme. I když: překvapení není radno předem vylučovat - ani na Kubě, ani v Severní Koreji, ani v říši středu.

autor: Daniel Raus
Spustit audio